Duben 2006

Interview s Bohem

  Není to tak dlouho, co v pořadu Host do do­mu, vysílaném Českým rozhlasem; zazněl text ­Interview s Bohem. Mezi posluchači vzbudil velký zájem.

  „Pojď dál,“ řekl Bůh: „Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?“ „Jestli máš čas,“ řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?“ „Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“ Bůh odpověděl: „To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví. Pře­kvapuje mě, že se natolik strachují o budouc­nost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro bu­doucnost. Překvapuje mě, že žijí, jako by nikdy neměli umřít, a že umírají, jako by ni­kdy nežili.“ ­

  Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“ Bůh se usmál a odpověděl: „Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donu­tit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali. Chci, aby poznali, že nejcenn­ější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní. Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví. Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem. Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří  nevědí, jak své city vyjádřit. Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí. Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád. Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí od­pouštět.“

  Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítom­nosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá. A Bůh odpověděl: „Kdykoli. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. Jen se zeptej, a já ti odpovím.“ Lidé zapome­nou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.

 

Blíží se Velikonoce

Jejich původ nacházíme Izraelských dějinách. O Veliké noci vyšly Židé z Egypta. V době patriarchy Josefa tam byli nejprve pozváni z vděčnosti za záchranu před hladomorem. Později byli utiskovaní a stali se otroky. Bůh vyslyšel jejich prosby a vyvedl je odtud skrze Mojžíše. V Písmu svatém čteme o tzv. deseti Egyptských ranách, které jejich exodus předcházely. Farao se totiž vzpíral, nechtěl je propustit a svou pýchou v podstatě zničil hospodářství celého Egypta - to, co kdysi před tím Josef zachránil svou jasnozřivostí. Poslední ranou bylo zahynutí všech nejstarších („prvorozených“) Egyptských synů. V každé rodině někoho oplakávali a celá země prosila Židy, aby už od nich odešli. I přesto je farao pronásledoval se svým vojskem, které se pak utopilo v Rákosovém moři. Přes poušť přišli Židé do země, kterou jim Bůh slíbil, do míst dnešního Izraele. Při cestě pouští dostali na hoře Sinai „Desatero Božích přikázání“ – závazný mravní kodex.

Pro křesťany jsou Velikonoce slavností Kristova zmrtvýchvstání, poněvadž se to stalo právě o Velikonocích. Na této víře stojí podstata křesťanství, o čemž prohlašuje apoštol Pavel: „Jestliže nevstal Kristus z mrtvých, marná je naše víra a marné je naše kázání. Potom klidně jezme a pijme… neboť zítra zemřeme. Tak jako žijí ti, kteří nemají naději ve vzkříšení.“ Jinde píše apoštol Pavel: „Jestliže jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co je nahoře, kde je Kristus po Boží pravici. Neusilujte o to, co je dole.“ Všichni apoštolové pro tuto víru byli mučeni, jedenáct z nich zemřelo násilnou smrtí. Pouze Jan vyvázl po mučení bez zranění. Viděli Krista a svědčili o jeho vzkříšení i před násilníky a tyrany, když odmítli jejich nabídky nebo donucování klanět se modlám. Mnozí další křesťané ochotně podstupovali různá trápení, protože se těšili na Krista a chtěli s Ním žít.

Největší slavností je Velikonoční neděle, kterou začíná velikonoční doba, trvající 50 dní. Je to doba radosti. I příroda se probouzí, začíná „žít“. V kostele jsou poměrně komplikované, ale působivé obřady - na Bílou sobotu  večer v 19 hodin „velikonoční vigílie“ – křest dospělých, kteří se připravovali nebo obnova křestního slibu – zaslíbení se Bohu. Začíná se venku svěcením ohně a velikonoční svíce. Po průvodu do kostela je velikonoční chvalozpěv a čtení Písma svatého. Velikonoční „Sláva na výsostech“ rozezní zvony a rozezvučí varhany. Na konci mše svaté je slavnost Kristova vzkříšení.

 

Pořad Bohoslužeb ve Svatém týdnu (všechny Bohoslužby jsou u sv. Apolináře na předměstí):

Květná neděle               10:30 památka na vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma

Pondělí                           18:00

Úterý                    18:00

Středa                            18:00

Zelený čtvrtek                18:00 Mše svatá na památku Poslední večeře

Velký Pátek                   18:00 Pašije na památku umučení Krista,

uctění Kristova kříže (není Mše svatá)

Bílá sobota           19:00 Velikonoční vigilie

Velikonoční Neděle       10:30 oslava Zmrtvýchvstání Páně

Pondělí velikonoční       10:30