Únor 2007

11. února je Světový den nemocných

Tento den si církev připomíná zjevení Panny Marie v Lurdech. Vy starší si asi pamatujete kapli Panny Marie Lurdské, která stávala nad městem a byla zbořena za minulého režimu. Je to snad i připomínka toho, jak je na světě vše pomíjející. Nikdo z nás si nemůže být jistý, že si na něho ještě někdo za sto let na světě vzpomene.  Jak je proto krátkozraká všechna nadřazenost jedněch nad druhými, rozdělování na třídy a kasty, přílišná touha něco znamenat nebo otáčet „dějinnými koly„, vnucovat lidem „převratné názory„ atd. Přesto však jsou některé hodnoty nadčasové, které se nám stále jaksi vracejí. Jsou to otázky, které nás pozvedají mnohem výš, než kam dohlédneme svým zrakem. Jak je může člověk rozpoznat, aby na něco falešného nenaletěl? Jsou to hodnoty, které mají své kořeny v Bohu. Bible o Bohu mnoho vypovídá, na jednom místě např. to, že „On je ten, který je„. A jinde jsou slova: "On je ten, který byl, který je a který přijde." Někteří si už přáli, aby nebyl. A mysleli, že nebude, když se o něm nebude mluvit. A přece se zase vždy projevil, i  když zůstává skrytý.

 Dnešní Lurdy jsou světoznámé Mariánské poutní místo, ležící téměř na hranicích Francie se Španělskem. V několika zjeveních tam Panna Maria vyzvala Bernardettu k modlitbě a pokání za hříšníky. Stalo se to několik let po vyhlášení církevního dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. (Rozumí se tím, že každý člověk, který přichází na svět, je poskvrněn dědičným hříchem a tím je také nakloněn ke zlému. Jediná Panna Maria toho byla ušetřena, s ohledem na Božího syna, jemuž se měla stát Matkou.)

 Při zjevení ukázala Panna Maria Bernardettě pramen zázračné vody, v němž do dnešní doby našli zdraví tisíce lidí. Tyto skutečnosti asi vzbudili u našich předků nadšení, které vyvrcholilo stavbou kaple u Horšovského Týna.

 Sama Bernardetta kvůli zjevení velice mnoho vytrpěla, jak píše ve své závěti.

 Zemřela jako řeholnice ve věku 34 let. Vzpomínala na prožitou bídu, hlad, výsměch a nespravedlnost a tolik ustavičného nepochopení. Ve svém duchovním deníku napsala:

 Za chudobu maminky a tatínka, za trosky mlýna, za hrubé fošny našeho domku, za prašivé ovce - díky můj Bože. Za to, že jsem se nikdy nenasytila, za starost o děti, za pasení ovcí - díky. Díky můj Bože za prokurátora, za komisaře, za četníky, za tvrdá slova faráře Dona Peyramala.  Ale za  dni,  kdy jste přišla, svatá Panno, za ty dni, kdy jste nepřišla, Vám jsem schopna poděkovat až v ráji. Za přijaté pohlavky, za posměšky, za urážky, za ty, kteří mě pokládali za blázna, za lhářku,  za zlodějku – díky  o´ Maria. Za to, že jsem nikdy neuměla pravopis, za paměť, kterou jsem nikdy neměla, za moji nevědomost a za moji hloupost – díky! Děkuji, protože, kdyby se na zemi našlo jiné děvče, které je nevědomější a hloupější než já, byla by si vybrala je. Za moji matku, která zemřela tak daleko, za bolest, když přišel můj otec a místo, aby otevřel náruč pro svou malou Bernardettu, řekl mi: Sestro Marie Bernardo. Díky Ježíši! Díky, že jsi napojil hořkostí toto příliš něžné srdce, které jste mi dal. Za matku Josefínu, která prohlásila, že se nehodím k ničemu – díky můj Bože. Za sarkasmy matky magistry, za její tvrdý hlas ,pro její ironie, za všechen chléb pokoření, za nespravedlnost – děkuji Ti ze srdce,  můj Bože. Děkuji, že jsem byla tou, které matka Terezie mohla říct: "Nedělejte ze sebe svatou!" Díky, že jsem byla tou, která byla vystavena tolika zkouškám, že moje sestry o mne říkávaly: Jaké štěstí, nebýt Bernardettou! Díky, že jsem byla Bernardettou, které hrozili vězením za to, že jsem Vás viděla, svatá Panno, že se lidé na mě dívali jako na zvláštní zvíře, Bernardettou tak ubohou, že ti co se na mě dívali, říkali: A to je všechno ... Nic víc než  to. Za toto tělo, tak ubohé, které jsi mi dal, za nemoc a žár, za mé tlející maso, za mé ubohé odkryté kosti, za horečku, za moje bolesti bezcitné . kruté – díky můj Bože.

 Za mou duši, kterou si mi dal, za poušť a prázdnotu, za tvé noci i za tvé záblesky světla, za tvá ticha, za hromy, za to všechno. Že jsi daleko i blízko – díky Bože, díky ... díky ...

   Poznámka: Před dvaceti lety během zjevení řekla Maria Bernardettě: "Neslibuji ti, že budeš šťastná v tomto životě, ale v onom ..."

 Je zarážející, jak na jedné straně tolik lidí našlo v Lurdech útěchu a uzdravení, ale sama Bernardetta pro ta zjevení Panny Marie tolik trpěla.

 Je to jakási připomínka chudoby v Betlémě, kde ve chlévě mezi zvířaty spatřil „světlo světa" Ježíšek. Světlo světa musíme zaznamenat v uvozovkách, protože On je Světlem světa a kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Je to připomínka toho, že utrpením spravedlivých jsou zachraňováni jiní, nespravedliví - ačkoliv se nám to nechce přijmout a věřit tomu ... Ale Lurdy jsou toho dokladem. Říká se tomu ekonomie spásy. Pokora jedněch je v rovnováze s pýchou druhých.

 Našli se také někteří, kteří chtěli Lurdy zdiskreditovat, např. básník Emil Zola. Doprovázel jednu nemocnou až do Lurd a přestože byl svědkem jejího uzdravení, napsal potom úplně něco jiného. Na připomínky reagoval tvdošíjným mlčením. Myslím, že to byla předzvěst mnohých pozdějších lží a různého zatloukání ... Pravda se nám však musí líbit! Pravda má totiž poslední slovo. Modlíme se: Od odpírání poznané pravdě – vysvoboď nás Pane! V náboženských věcech se jedná o jeden z nejtěžích hříchů proti Duchu svatému. Také se mu říká hřích farizeů, hřích zatvrzelosti.

 Zázračná uzdravení v Lurdech

 Teprve několik dní prýštil ze země pramen, který vyhrabala Bernadetta, a už místní lékař doktor Dozous vyšetřoval prvního zázračně uzdraveného. Byl jím Louis Bourriette. Tento muž původně pracoval v lomu jako kameník; jednoho dne však při výbuchu nálože došlo k neštěstí. Jeho bratr byl na místě zabit a on sám ztratil zrak na pravé oko a na levé oko viděl stále hůř, takže mu hrozila úplná slepota. Od té doby se živil pouze výpomocnou prací ve stáji u místního povozníka. Jakmile se doslechl o objevení pramene, napadlo ho, že by jeho případnou účinnost mohl sám vyzkoušet. Zavolal tedy šestiletou vnučku, která několikrát doprovázela Bernadettu k jeskyni a požádal ji, aby mu donesla trochu vody do dvora onoho místního povoznictví, kde shodou okolností pracoval s Bernadettiným otcem. Když se vnučka s vodou vrátila, usadil se ve stáji na slámu, vylil vodu, tehdy ještě smíšenou s bahnem, na kapesník, přiložil si tento obkládek na oči a dlouho se modlil. Když pak vyšel ze stáje na sluneční světlo, ohromeně zjistil, že vidí opět docela normálně. Bez meškání se rozběhl k doktoru Dozousovi a bez zaklepání se nedočkavě vrhnul přímo do ordinace. Mezi ním a doktorem se rozvinul asi tento rozhovor: „Co je to s Vámi, Bourriette! Počkejte, až na Vás přijde řada.“

 „Ne, pane doktore, já jsem uzdraven!“

 „Vyloučeno. Kapky, které jsem Vám předepsal, jsou jen na utišení bolesti.“

 „Och, ty kapky mne nevyléčily, já jsem si na oči přiložil vlhkou hlínu z jeskyně – a teď vidím. To je zázrak!“

Nevěřící doktor zatáhl rolety a vyšetřil Bourriettovo osleplé oko.

 „Stále jsou tu čtyři jizvy na rohovce, sítnice je zčásti odchlípená. A vy dnes vidíte lépe?“

 „Ano, daleko lépe, pane doktore. Je to takové jakoby rozjasnění a já vidím všechno.“

 „To rozjasnění bohužel nepotrvá, ubohý příteli. Tiskl jste dlouho oko a podráždil jste nerv, ale zrak jste tím neobnovil. Přečtěte mi, co jsem tuhle napsal.“

A kameník konečně po dvaceti letech bez obtíží četl: „Bourriette je postižen nevyléčitelnou slepotou. Nikdy se z ní neuzdraví…“

 Za několik dní nato doktor Dozous konstatoval druhý případ zázračného uzdravení. Tentokrát se jednalo o osmnáctiměsíčního Justina Bouhohortse, jehož rodiče bydleli v sousedství „cachotu“ Soubirousových. Dítě bylo slaboučké, rachitické, neustále nemocné. Teď ho ještě ke všemu zachvátila silná horečka, a tak jeho rodiče už jen čekali na okamžik, kdy zemře: údy dítěte se přestávaly hýbat, ustával i dech, o smrtelné agonii nebylo pochyb. V té chvíli už matka, vášnivě lnoucí ke svému dítěti, na nic nečekala, zabalila ho do své zástěry a utíkala s ním k jeskyni. Tam dítě pokřižovala, ponořila ho do ledové vody (byl únor) a přes varovné výkřiky rozhořčených svědků, přesvědčených, že se zbláznila, ho ve vodě ponechala přes čtvrt hodiny a sama se přitom bez ustání modlila. Když dítě konečně vytáhla z vody, jeho tělíčko mělo už docela mrtvolný vzhled; odnesla si ho však domů, položila zpět do kolébky a pokračovala v úpěnlivých modlitbách, až nakonec vedle kolébky únavou usnula. Když se probudila, dítě dýchalo docela normálně, mělo živou barvu; chtělo pít, a pak samo zkusilo pár krůčků, prvních ve svém životě. Justin Bouhohourts se dožil 81 let a zúčastnil se v Římě Bernadettiny kanonizace…

 Po těchto prvních dvou zázračných uzdraveních se staly Lurdy největším léčebným ústavem světa. Už od roku 1872 sem začaly být organizovány národní pouti z celé Francie. Dodnes jsou každoročně z Paříže a jiných velkých měst vypravovány tak zvané „bílé vlaky“ s těžce nemocnými osobami. Odhaduje se, že do roku 1985 Lurdy navštívilo prostřednictvím organizovaných skupin poutníků přes 2 miliony 300 tisíc nemocných; počet jednotlivých návštěvníků nelze vůbec vyčíslit. Pochopitelně jen málokterý nemocný poutník se v Lurdech opravdu uzdraví. Dle odhadu lurdské lékařské kanceláře zde do roku 1985 došlo k zázračnému uzdravení asi 40 tisíc nemocných. Z toho je řádně lékařsky ověřeno 3 500 uzdravení. Z nich církev za skutečně zázračná uznala 65 uzdravení; tato zázračná uzdravení jsou uváděna v oficiálním seznamu, na němž kameník Bourriette má číslo 2 a Justin Bouhohorts číslo 5. Proč tak málo uzdravení církev uznala za skutečně zázračná? Není to proto, že by ostatní uzdravení zázračná nebyla, ale proto, že církev stanovila pro uznání a vyhlášení zázračného uzdravení neobyčejně tvrdé podmínky, které vylučují jakékoliv pochybnosti a podezření. Podle těchto požadavků k uzdravení musí dojít okamžitě, úplně a neočekávaně; neduh či nemoc musí být vážný a řádně lékařsky zdokumentovaný jako nevyléčitelný existujícími lékařskými metodami; uzdravení musí být trvalé a je opět posouzeno po uplynutí šesti až osmi let. Na seznamu je tedy pouhých 65 případů; přesto však jich není málo, vždyť každý z těchto 64 případů je nesporným a prokazatelným zázrakem. V každém z těchto 64 případů lékařská věda naprosto selhala a uzdravení je vědeckou cestou nevysvětlitelné. Případy s příznaky zázračného uzdravení jsou přihlašovány v lékařské kanceláři, k tomu účelu zvlášť zřízené; zde je odborníky, sjíždějícími se sem z celého světa – věřícími i ateisty – provedeno příslušné vyšetření, přezkoumána existující lékařská dokumentace a o případu založen spis, pokud to ovšem lékařská komise uzná za opodstatnělé.

 Vlastní tělesné uzdravení však není jediným cílem Mariiných lurdských zjevení. Podobně jako na jiných místech, kde se nám až do dnešní doby Maria zjevuje, je její poslání mnohem významnější – vždyť Maria nás vybízí k obrácení, k návratu k víře v Boha, k pokornému uznání Boha jako vládce světa a k osobní nápravě. Prameny její Živé vody, ať už v Lurdech, Turzovce..., jsou k tomu jen pouhými prostředky; jsou nadpřirozenou manifestací Boží vůle, skrze niž se mnoho pochybovačů a nevěřících navrací zpět k víře. A osobní obrácení je tím nejzázračnějším účinkem Mariiny Živé vody, protože vrací člověka Bohu a věčnému životu. Ale tato nesčíslná obrácení nejsou nikde registrována a většinou ani zaznamenána, takže unikají naší pozornosti.

 Ke kardinálu Lambertinimu (pozdějšímu papeži Benediktu XIV.) přišel jednou Angličan protestantského vyznání a namítal něco proti zázrakům. Kardinál mu přinesl ohromný svazek listin, protokolů atd.: „Zde jde o jeden zázrak v záležitosti blahořečení toho a toho sluhy Božího. Prostudujte jej a potom mi řekněte své mínění.“ Angličan se dal s příkladnou trpělivostí do zkoumání, četl všechny ty výslechy konané pod přísahou, vyšetřování, lékařská vysvědčení a dobrozdání a jiné a nakonec řekl kardinálovi: „Když je to tak, potom bych ovšem ten zázrak uznal.“

 Kardinál odvětil: „A beatifikační komise jej neuznala!“

Církevní měřítko je velmi přísné. Ze stovek zázraků v Lurdech, které i věda nedovedla vysvětlit, Církev uznala jen něco přes šedesát. Zázraky se nevyrábějí, nýbrž konstatují.

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA

 Letošní sbírka probíhala od 5. do 8. ledna. Vybralo se 18 235,50 Kč. Velice mě potěšilo, že ani po Vánočních svátcích se nezavřela srdce před lidskou bídou a utrpením.

 O vánocích byl každý svátečně naladěn a obdarovával své blízké bez toho, že by čekal splacení svého projevu lásky. Nyní jste přispěli bezejmenným v naprosté anonymitě, a proto si cením i té nejmenší darované částky a chci Vám všem poděkovat.

 Je nádherné, že v  tak krásném městě žijí lidé s dobrým srdcem. Sv. Jan píše: "Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm." Přál bych si, abychom byli vždy pro dobro otevření. A prosím: Otevřete někdy dveře kostela, vstupte a poznejte ještě více svět víry a lásky. Možná budete i litovat času, který jste ztratili nerozhodností. Ať Vám všem Bůh žehná.