Červen 2008

15. června - svátek Sv. Víta, mučedníka, českého patrona

 Starší i píseň "Chrám Sv. Víta - je gotiky chlouba ..." V červnu je vhodná příležitost připomenout si jeho statečnost. Klášterní kostel v našem městě je mu také zasvěcen a zdá se, že se tato překrásná stavba dočká v dohledné době opravy. Podobně v nedalekém Miřkově bude letos po několika letech opět pouť (21. 6. 2009), protože tamní kostel je mu zasvěcen.

 Je pozoruhodné, jakou pevnost a stálost ve víře osvědčovaly za krvavého pronásledování Církve od Římských císařů i nedospělé děti. Ve sboru těchto mladých mučedníků se skví sv. Vít, jehož jméno je známé v naší vlasti už od časů sv. Václava.

 Vít byl synem vznešeného pohanského Římana Hylase v přístavním městě Mazaře na západním pobřeží ostrova Sicilie. Byl od své křesťanské chůvy Krescencie a jejího bohabojného manžela Modesta tajně pokřtěn a křesťansky vychován (tehdy zcela běžné). Víra zakořenila v jeho srdci a velmi dobře prospíval. Zbožní vychovatelé ho vedli slovem i příkladem ke ctnosti, ale vyučovat ho mohli jen tajně. To působilo na Víta tak silně, že přilnul celou svou duší k Ježíši. Už v dětském věku byl vyspělý duchem a dokonalým křesťanem.

 Když mu bylo dvanáct let, proslechlo se, že císař Dioklecián zamýšlí vykořenit křesťanství, aby prý Římský stát nezahynul. Hylas, jenž byl horlivý modloslužebník, zpozoroval, že jeho syn Vít je tajným křesťanem. Velmi ho to znepokojilo a domlouval mu ve snaze odvrátit ho od náboženství, které považoval za pošetilé. Ale Vít stál pevně na svém a odvětil otci: "Kéž bys i ty poznal pravého Boha, Ježíše Krista, a jemu se klaněl, tak jako mu sloužím já! On se pro naše vykoupení a věčnou spásu vydal na smrt a byl ukřižován. Nikdo mne žádným protivenstvím od něho neodloučí." Hylas se ještě více zarmoutil a nepřestával po dobrém i hrozbami naléhat na syna, aby si to rozmyslil.

 Zanedlouho se císařský náměstek Valerián dozvěděl, že Hylasův syn, Vít, pohrdá římskými bohy a klaní se Kristu. Povolal si jeho otce k sobě a důtklivě ho napomenul, aby všemožně, třeba i násilím, odvedl Víta od křesťanství, neboť "tupitelé bohů budou krvavě pronásledováni a mečem vyhlazeni". Hylas tušil veliké nebezpečí, které hrozilo celé jeho rodině, a pokoušel se znovu svého syna přemluvit, aby odstoupil od křesťanství a obětoval bohům. Když to nepomohlo, požádal sám náměstka, aby neústupného mladíka předvolal k sobě a jeho dětskou tvrdohlavost zlomil úřední mocí.

 Valerian povolal Víta k sobě a řekl: "Proč se zdráháš obětovat našim nesmrtelným bohům? Nevíš, že císař přísně rozkázal, aby křesťané byli mučeni a zabíjeni?" Mladík mu odpověděl: "Nikdy nebudu sloužit ďáblům a mrtvým modlám. Klaním se a sloužím jedině pravému Bohu Kristu." Když to uslyšel jeho otec Hylas, zaúpěl: "Ach, politujte mne a plačte se mnou, neboť můj syn se vrhá se do záhuby!" Vít mu však řekl: "Neběžím do záhuby, ale chvátám do sboru spravedlivých vyvolených Božích!" Náměstek rozkázal Víta ukrutně zmrskat a potom jej zase vydal otci.

 Zanedlouho se rozzuřilo na rozkaz císaře Diokleciána v Římské říši pronásledování křesťanů. Hylas nemohl Víta přimět k odpadlictví a obával se, že by sám byl v podezření, že přeje křesťanům, a rozhodl se tedy, že raději svého syna vydá soudu. Zatím ho ale Bůh ušetřil od provedení tohoto úmyslu. Modest a Krescencie, protože byli z otrockého stavu, nebyli až dosud povoláni k soudu, ale právem se obávali, že by i na ně došlo, a proto se odhodlali k útěku. Vít se k nim přidal. Uprchlíci v noci tajně sedli na loďku a ujeli po moři na Lukánské pobřeží v jižní Itálii. Tam se bezestrachu přiznávali ke Kristu a veřejně hlásali lidem víru. Byli chyceni, spoutáni a uvězněni; a když ani lákavými sliby, ani pohrůžkami se nedali přemluvit, aby obětovali modlám, byli mučeni a na smrt odsouzeni. Mladík Vít byl ponořen do kotle naplněného vřelou smolou a roztaveným olovem. Ale Bůh ho zázračně zachránil, podobně jako kdysi v Babylóně tří mládence v ohnivé peci, takže se mu nic nestalo. Když to viděli přítomní pohané, žasli a velebili Boha křesťanů. Potom byl ale v divadle na Víta poštván lev. Ten se mu však položil k nohám a neublížil mu. Tímto novým zázrakem byli diváci ještě více dojati. Aby však nedošlo k rozbrojům v lidu, rozkázal soudce všechny tři mučedníky odvést do žaláře. Vít, Modest a Krescencie tam byli nataženi na skřipce a krutě trápeni, až v nevýslovných bolestech zemřeli a tak dosáhli mučednické koruny. Jejich rozsápaná těla odnesla v noci tajně vzácná křesťanka Florencie a se zbožnou úctou je pohřbila, bylo to v roce 303.

 V osmém století, přinesl opat kláštera sv. Diviše (St. Denis) ostatky sv. Víta do Paříže. Odtud byly r. 836. slavnostně přeneseny opatem Varinem do benediktinského kláštera Korvejského na řece Veseře. Český kníže, sv. Václav, dostal od Německého krále Jindřicha I. darem rámě sv. Víta a vystavěl na jeho počest nový chrám na Pražskem hradě, v němž je jako převzácný poklad uložil. Protože se pak tato svatyně stala brzy biskupským chrámem, úcta ke jménu sv. Víta se rozšířila po celých Čechách, a byl od té doby pokládán za patrona naší vlasti. Roku 1355. pobýval císař a král Karel IV. kvůli své korunovaci na Lombardském panství v Miláně. Když se zde dozvěděl, že v benediktinském klášteře sv. Marina v Pavii se uchovává od času Longobardského krále Aistulfa tělo sv. Víta, českého patrona, jehož jedno rámě se už nacházelo v Praze, vypravil hned do toho kláštera tři italské biskupy s Bohušem, Litoměřickým proboštem, a Janem, Litoměřickým kanovníkem, aby na opatu a představených města tyto svaté ostatky jeho jménem vyprosili. Opat, představení a veškeré obyvatelstvo, když uslyšeli císařovu prosbu, netroufali si ji zamítnout. Vydali tedy ostatky sv. Víta, ale nad ztrátou tohoto svého největšího pokladu prolévali množství slz. Karel IV. to naopak radostně oznámil zvláštním listem arcibiskupovi i všemu duchovenstvu a lidu Pražskému a nařídil, aby byl tento list ve všech chrámech Pražských i předměstských čten. Ostatky sv. Víta ponechal Karel u sebe a přivezl je až když se vracel do Prahy. Uložil je v katedrále na Pražském hradě s mnoha jinými těly svatých, která nashromáždil na své cestě po Itálii k slávě svého českého království. V novém nádherném katedrálním chrámu Pražském, který Karel založil, se nacházel hrob sv. Víta pod velkým oltářem ve východním, kanovnickém choru.

 Den sv. Víta býval v Čechách kdysi zasvěceným svátkem, jak je uvedeno ve statutech arcibiskupa Arnošta z Pardubic vydaných r. 1319. Sv. Vít náleží do sboru čtrnácti sv. Pomocníků, které věřící v rozličných potřebách důvěrně prosili o přímluvu. Na jeho počest bylo po celém světě zasvěceno množství chrámů, a nejznamenitějším z nich je právě česká svatyně na Pražském královském hradě, která už tisíc let hlásá slávu tohoto mučedníka a našeho patrona.