Září 2008

"Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by se Vás vyptával, o naději, kterou máte." (srov. 1. list Petrův 3, 15 nn)

Když slyšíme lidovou moudrost: "Člověk musí mít nějaké náboženství, musí v něco věřit," zjišťujeme, že s pojmem náboženství a víry jsou spojeny nejrůznější představy.

Pro jednoho je náboženství věcí citu, jakéhosi "povznesení se" z všednosti života, které zakouší zvlášť v jistých posvátných chvílích (např. při liturgii). Pro jiného je zase spíše cestou poznání a poučení.

Ale v náboženství se zdaleka tak nejedná o člověka, jako o Boha, o setkání člověka s ním. Náboženství je vědomé a svobodné spojení člověka s Bohem.

A člověk hledá Boha. Vždyť jak jinak by bylo možné vysvětlit, že všechny národy od nepaměti se přikláněly k víře v Boha nebo v bohy, ačkoli je to stálo jisté oběti a určité omezení jejich svobody. Jak si vysvětlit, že nikdy nebyla víra v Boha vymýcena a že se i v povrchních lidech znovu a znovu projevuje neklid a touha po Bohu, i když se ji "podaří" načas utlumit? Ani samotný "odklon" od Boha v poslední době není ničím jiným, než hledáním "nového náboženství" a uvědomováním si, že člověk stejně bez Boha být nemůže.

Jak se dá vysvětlit tato touha po Bohu? Jak vysvětlit to všeobecné zaujetí pro nějaké "náboženství"? - Možná odpověď je pouze jediná: Náboženství patří k podstatě člověka. Bůh stvořil člověka. Vyšli jsme z Boha a máme v sobě touhu se k němu vrátit. Stále zůstává v platnosti výrok Augustinův: "Naše srdce je plné neklidu, dokud nespočine u Tebe, Pane!"

Jako poutník se orientuje podle kompasu, aby neminul svůj cíl, tak tato touha řídí a vrací člověka k cíli, kterým je Bůh. Posledním a nejvyšším cílem našeho života není naučit se dokonale svému povolání, více nebo méně být prospěšný a sloužit lidstvu a potom se s životem rozloučit. Žijeme zde, abychom poznávali Boha. Abychom ho milovali, sloužili mu a věrně při něm stáli. Kdo si to uvědomí, je na cestě k naplnění smyslu svého života.

Jak může člověk žít své náboženství? Co znanená ono: být obrácen k Bohu, milovat ho a sloužit mu? - Zcela určitě to nespočívá jen v teoretickém poznávání vztahu k Bohu. Náboženství se chápe celého člověka, jeho rozumu i srdce. Formuje a utváří celý jeho život. Věřící člověk (opravdu věřící) bude ještě lépe plnit své povinnosti a nezradí svou víru ani pro rodinu, společnost či národ. Náplní jeho života zůstane jediná myšlenka, jediná možnost: Milovat Boha a sloužil mu. Za všech dob se lidé pokoušeli najít jasné formy svého náboženského přesvědčení. Prostřednictvím denního života však jsou nám tyto možnosti nabízeny a dány; a právě na nich máme ukázat, že chceme vědomě směřovat k Bohu.

Je však jistá skutečnost, že Bůh může promluvit. Znamená to pak pro člověka, aby hledal a naslouchal jeho hlasu. A musíme vždy zneklidnět, když si uvědomíme, že Bůh k nám promlouvá a my ho neslyšíme? Tak daleko sahá naše odpovědnost Bohu: slyšet jeho hlas. A jeho projev se pak musí odrážet v celém našem jednání. Zde je však právě člověk - buď Bohu věrný, anebo mu zůslává mnoho dlužen. Předpokládá to ovšem, že člověk o Bohu něco ví. Je tedy velmi důležité nezapomínat na náboženské poznání.

Avšak náboženství znamená zároveň pro člověka největší štěstí. Je to Božská láska, kterou byl člověk stvořen, je to Božská láska, která na nás stále doléhá.

Mnohý člověk si sice může říci: "Bez náboženství mohu žít mnohem lehčeji." Na první pohled přináší náboženství dost povinností. Co však od nás Bůh důsledně žádá, nejsou jednotlivé ctnosti; on chce nás samotné - a to je spíše dar než požadavek. To však si málokdo uvědomuje.

Sloužíme tedy Bohu jako milující tvorové, ne jako otroci. A ten, kdo miluje, je opravdově šťastný, když může pro milovanou bytost něco učinit. Konečně naše víra a oddanost jsou právě odpovědí lásky člověka k Bohu. V oddanosti Bohu nachází člověk nejen štěstí. ale také touhu a cíl svého života. Bez něho (bez tohoto jasného cíle) neví kudy kam.

Jako se květina od začátku až po vrchol svého života obrací k slunci, tak život člověka není a nemá být ničím jiným, než ustavičným návratem k Bohu; pak je posvěcený, plný míru, klidu a radosti.

Zamysleme se, prosím, nad těmito slovy a pokusme se takto stavět se k Bohu. Nakloňme své srdce k němu; je to jediná možná cesta, jak nalézt Boha. Ani studium zde nepomůže tolik, jako oddaná modlitba. Proto prosme: "Náš Pane, nauč nás Tebe hledat. Tebe poznávat a také ve všem nacházet."

Avšak ani studium není zanedbalelnou hodnotou v tomto směru. Proto předložíme (na pokračování) výklad k Apoštolskému vyznání víry, k lepšímu a hlubšímu pochopení těchto základních náboženských pravd.