VROZENÉ TOUHY LIDSKÉHO NITRA

 Člověk touží po poznání a dokonalosti, zvláště však po štěstí a spravedlnosti. Jeden více, druhý méně, ale přece tyto vrozené touhy jsou v nitru každého. Zejména touha po štěstí je v lidech v takové míře, že ať dělá člověk cokoliv, dělá to pro své štěstí. Chce být šťastný, chce být blažený. Lidé se rozcházejí jen v tom, v čem spatřují své štěstí. Ale přitom lidské srdce nikdy po úplném a ničím nezkaleném štěstí toužit nepřestane.

 Touha po štěstí a blaženosti je všeobecná a nezničitelná. Nenašli bychom člověka, který by ji ve svém nitru nenosil. Patří k přirozenosti, je vrozená.

 Existuje však na světě dobro, které by ji bylo s to uspokojit? Jaké by muselo být to dobro?

 a) Každému dosažitelné - protože se touha po něm ozývá v nitru každého;

 b) muselo by tuto touhu dokonale uspokojit - tzn. obsahovat všechno dobro a vylučoval každé zlo;

 c) muselo by to byl dobro trvalé - protože strach z toho, že je ztratím, by nebylo žádné pravé štěstí.

 Existuje

 však na světě lakové dobro? Byli snad trvale a dokonale šťastní ti, kdo žili ve slávě a bohatství, užívali radovánek života a byli zahrnuti i duchovními dobry všeho možného druhu? Není spíše lidské nitro jak bezedná propast, kterou žádné pozemské hodnoty nedovedou naplnit? Zkušenost ukazuje, že čím více člověk má, tím více si žádá, tím více touží mít další, lepší … a ještě více. Spokojený a šťastný však nebývá, protože množství pozemských věcí tuto touhu neumenšuje, ale naopak rozněcuje. Kdo se upne jenom na pozemské věci, nikdy spokojený nebývá.

 A ani pokrok vědy není s to zajistit lidem trvalé a dokonalé štěstí. Vždyť věda neodstraňuje neštěstí, utrpení a bolest ze života lidí. A hlavně neodstraní nikdy smrt.

 Člověka prostě v jeho vrozených tužbách může uspokojit pouze nejvyšší blaženost. Ale kde ji hledat, když ji na tomto světě nenalézáme? Jediný Bůh, který vložil do lidské přirozenosti tyto touhy, si vymínil, že je vyplní. Zřejmě proto napsal Augustin Aurelius: "Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe a nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v tobě." (Vyznání)

 A co teprve vrozený cit pro spravedlnost!?

 Člověka se bolestně dotýká jakákoliv nespravedlnost. Dobrý člověk touží po dokonalé spravedlnosti vůči sobě a všem druhým. Vidí však a poznává, že ji na světě nebylo, není a nebude, protože k jejímu uskutečnění nestačí člověk se svým omezeným poznáním a často ke zlému nakloněnou vůlí; k jejímu uskutečnění je potřeba vševědoucího a zároveň nejvýš spravedlivého Boha.

 Ani on však neuskutečňuje svoji spravedlnost jen na tomto světě a v tomto životě: dokonalá spravedlnost (dokonalé vyrovnání všeho) bude až za hrobem; ve věčném životě bude každá nespravedlnost odčiněna, napravena a každá neúplná spravedlnost naplněna.

 Když lidé říkají: "Žádný Bůh není, jak by se na to mohl dívat," svědčí to jenom o jejich nevědomosti, nevěře (ve věčnou spravedlnost), anebo to někdy bývá projev momentální bolesti a utrpěné křivdy.

 Jestliže však existuje v našem nitru touha a cit pro dokonalou spravedlnost a jestliže tuto spravedlnost zde na zemi (v tomto životě) nenacházíme, jestliže však v celém stvořeném řádu neexistuje nic bezúčelného a darmo daného, pak docela logicky z toho vyplývá, že existuje čas i místo, kdy a kde bude touha člověka po dokonalé spravedlnosti plně uspokojena, zcela naplněna.

Tak nám tedy vrozený cit pro spravedlnost také mluví nepřímo o Bohu a věčnosti.

P. František Opletal