V tématu o víře se v tomto dalším pokračování dotkneme subjektivního přístupu člověka - jak je kdo ochotem ptát se na pravdu a hledat ji.

 ROZUMNÝ ČLOVĚK CHCE ZNÁT PRAVDU, CELOU A DOKONCE TU NEJVYŠŠÍ

 Člověk je proto člověkem, že má rozum. Dovede jím poznávat věci kolem sebe a nacházet mezi nimi souvislosti. Právě čím více souvislostí pozná a pochopí, tím je vyspělejší a rozumnější. A to je podstatné. Rozumný člověk stále hledá a poznává pravdu a nemůže se před ní uzavírat. Potřebuje ji znát. Bez poznání pravdy by nemohl pravdivě a plně žít. Pravda je to, co odpovídá skutečnosti. Je to skutečnost sama.

 ODLIŠNÉ POZNÁNÍ PRAVDY MEZI LIDMI

 Jak je však možné, že mnozí lidé mají o téže skutečnosti zcela odlišné poznání a názory? Ten či onen o ní tvrdí něco jiného. Někdy se říká, že každý má svou pravdu. O pravdu se prý lidé nejvíce hádají. Jenže, když jen celá skutečnost je pravdou, pak je a musí být pro všechny jedna a tatáž. Jestli se na ni někdo dívá jen ze svého hlediska, pak celou pravdu určité nepoznal. Často ji lidé znají jen z nepodstatné části, z poloviny, nebo čtvrtiny, nebo třeba i nějaké desetiny. Jejich "pravda" je potom jen subjektivní, osobní, jednostranná a odvislá od opravdovosti jejich osobního poznáni a podobá se nevědomosti. Celá a plná pravda není v subjektivních názorech na skutečnost, ale ve skutečnosti samé, je v daném objektu. Objektivní pravda musí být tedy pro všechny lidi stejná. Ta je závazná, každý rozumný člověk ji musí stále hledat. A kdyby ji všichni chtěli znát, nemohlo by být ani žádných sporů. Před objektivní pravdou musí vždycky každá subjektivní ustoupit.

 Tak např. v dobách před Kopernikem a Galileám se mnozí lidé domnívali, že země stojí a slunce s planetami kolem ní obíhá. Mohli to tak tvrdit, dokud se neprokázala objektivní pravda o rotaci země a jejím pohybu kolem slunce. Pravě tak mají třeba barvoslepí lidé o barvě různých věcí nepřesné představy a musí si je opravit, když je jim možno různými přístroji dokázat skutečnost, kterou jiní lidé vidí zcela normálně. Jenže nejde jen o jednotlivosti a detaily, které je třeba vidět v plném světle. Všechno, co existuje, se vším vždy nějak souvisí a od něčeho závisí.

 Pokud poznáme plnou pravdu o všech možných detailech, můžeme mít dokonale pravdivý obraz i o těch nejsložitějších skutečnostech. Kdybychom však některé jejich části a skutečnosti znali jen zkresleně a nepřesně, měli bychom před sebou jen jakousi rozházenou, nesouvislou mozaiku faktů a k celkové pravdě bychom měli hodně daleko. Čím víc mají lidé takových nedostatků, tím odlišnější jsou jejich názory, tím více jsou v zajetí svých subjektivních pravd, či vlastně nepravd a polopravd, a tím obtížněji se mohou shodnout na čistotě pravdy.

 Je celá řada filozofických směrů a nauk, které si úplně odporují a protiřečí. Existuje i mnoho náboženských vyznání, která se dokonale liší. Ale všechno nepřesné, subjektivní a chybné nakonec nemůže před objektivní pravdou obstát a rozumný člověk to musí opravit.

 Je tomu asi tak, jako když ve stejném početním úkolu má každý, kdo počítal, jiný výsledek. Jen jeden může být správný. Čím je výpočet složitější a delší, tím víc je v něm možnosti někde něco zapomenout, nebo chybně propočítat. Každý chybný výsledek může mít přitom pro praxi velmi zlé a škodlivé následky. Je třeba vždy hledat a najít správný výpočet a dokud ho nenajdeme, musíme hledat chybu tak dlouho, až najdeme a opravíme jednotlivá místa, kde jsme se přehlédli a chybně počítali. Je také třeba vždy srovnávat výsledky všech, kdo počítali. Od začátku až do konce musí být všechno přesné, pravé a nic se nesmí ve výpočtu vynechat. Když nic neopomeneme a správně všechny chyby i omyly opravíme a všechno přesně propočteme, všichni, kdo počítali, musí mít stejný, správný, přesný a životu prospěšný konečný výsledek. A právě tak je tomu i v logických úvahách.

 MOŽNOSTI A HRANICE NAŠEHO POZNANÍ

 Někteří lidé ovšem tvrdí, že náš rozum na všechno nestačí, a že všechny věci na světě nemůže každý poznat. Říkají, že tomu, co kdo vidí a může ohmatat, může každý věřit a za skutečnost uznat. Co prý nevidí, tomu že věřit nemusí. Ale viděl už někdo např. protinožce?

 Na druhé straně zeměkoule chodí lidé stejně vzpřímeně, jako na celém světě a přece mnozí vzhledem k nám chodí hlavou dolů a nohama vzhůru. Očima to nikdy neuvidíme, ale poznáváme rozumem a podle různých přírodních zákonů. Nebo viděl někdo zákon tíže, nebo jakýkoliv jiný přírodní zákon? A ty jsou v přírodě přece také skutečností. Nebo viděl někdo atom, nebo svůj vlastní rozum? Smysly nám nestačí! Plné skutečnosti můžeme poznávat jen rozumem a jím poznáváme i skutečnosti neviditelné. A těch je mnohem víc, než viditelných.

 Tak existuje zákon přičinnosti, z něhož není výjimky. Je to dokonce nejen zákon, ale už princip kausality (kausa=příčina). Každá věc má svou příčinu, nic se neudělá samo od sebe. Každá příčina má přímý vztah ke svým následkům. Příčina je vždycky větší skutečnost než ta, kterou zapříčinila. Platí to absolutně. Obraz má svého malíře, socha svého sochaře, dům stavitele, kniha spisovatele, zákon zákonodárce. Dítě má rodiče. Existující dítě je právě takovou skutečností, jako je existence jeho rodičů. Jasný rozum musí hledat i ty nejzazší skutečnosti a příčiny. Musí najít i prapříčinu příčin.

Chceme Vás pozvat na velikonoční bohoslužby:

          Kostel sv. Petra a Pavla

  5. 4.   Květná neděle                               10:30 hod

  9. 4.   Zelený čtvrtek                                18:00 hod
10. 4.   Křížová cesta                                 17:30 hod

            Velký pátek                                    18:00 hod

11. 4.   Velikonoční vigilie                         19:00 hod

12. 4.   Zmrtvýchvstání Páně

            Hod Boží velikonoční                   10:30 hod

13. 4.   Velikonoční pondělí                       10:30 hod

19. 4.   Neděle Božího Milosrdenství       10:30 hod

POZOR:

 Velikonoční pondělí 13. 4. - Mše Svatá v Horšově v 15:00 hod