Způsoby chování, ať už dobré nebo špatné, nejsou nikdy soukromou záležitostí, nýbrž vyjadřují kulturní stav společnosti. Totéž platí pro „chování“ v kostele. Vede to k zamyšlení, když náboženské „způsoby“ ztrácejí svůj vliv a nerespektují je již ani věřící v posvátných prostorách.
Pravidla slušného chování dosloužila. Od generace ‘68 začala být pokládána za „represivní“ a ztratila svůj účinek. Od té doby je přípustné jíst polévku vidličkou a jít do divadla v cvičebním úboru. Žvýkat žvýkačku v divadle nebo ve třídě se stalo soukromou záležitostí stejně jako baseballová čepice ve škole. Dobré způsoby přestaly existovat.
Ale dnes už mají opět konjunkturu. V některých zemích uvažují o tom, že zavedou pravidla slušného chování jako školní předmět. I když k tomu třeba nedojde, jsou pedagogové přesvědčení, že naučit se dobrým způsobům je pro budoucnost žáků stejně potřebné jako naučit se pravidlům pravopisu.
Také pro kostely platí odedávna pravidla chování. Při papežských nebo biskupských návštěvách a při styku s kněžími ve veřejných prostorách se ještě praktikují. Oslovování a gesta se liší od všedních oslovení a gest. Především v jižních částech Evropy je to velmi zřejmé. Navštívíte-li kostel a především velkou katedrálu v jižní Evropě, máte dobrý pocit posvátného prostoru. Při jejich návštěvě ví i občan ze severu, že nemůže dovnitř vstupovat v jakémkoliv oděvu. Krátké kalhoty, holá ramena, hluboké dekolty či čepice na hlavě zde nestrpí. Nejčastěji obdrží návštěvník plastikovou pláštěnku, která přikryje nahé části těla. Můžeme se nad touto přísností usmívat, ale pravdou zůstává, že každé místo má své specifické oblečení. To platí pro pláž, školu i divadlo.
Školní vyučování předkládá nejen věcné souvislosti, ale jeho součástí je i výchova vhodného chování. K dovednosti číst patří také dovednost přečíst text na veřejnosti. K úvaze o etických a mravních obsazích patří i dovednost mravně se chovat. Rovněž náboženství má své vyjadřovací formy, které musí znát a ovládat i školáci.
Praktickou zkouškou takových znalostí je chování v chrámovém prostoru. Kostel, kde se učíme víře, není pouze místem, kde poznáváme obrazy, předměty zbožnosti a znamení víry. Je místem, kde se také učíme, jak se chovat.
Jestliže doma či ve škole existují pravidla chování, pak určitá pravidla platí i pro posvátné prostory. Některá z nich si tedy můžeme vyjmenovat:
Chrámový prostor jako dům Boží má svou důstojnost. S touto důstojností je neslučitelné např. cumlání lízátek nebo žvýkání žvýkaček.
Oděv: Důstojnost tohoto prostoru vyžaduje přiměřený oděv.
Klobouky a čepice: Tradice v našich společenských pravidlech předpokládá, že muži a chlapci v uzavřených prostorách a při zdravení nemají na hlavách klobouky a čepice. To je gesto zdvořilosti a úcty. Pro chování v chrámu platí: chlapci a muži sejmou před vstupem do kostela klobouky a čepice. Dívky a ženy pokrývky ponechávají na hlavě. To je pozůstatek tradice, že ženy své vlasy zahalují. Proto v dřívějších dobách ženy ve věku na vdávání musely nosit na hlavě šátek. Tento obyčej se udržel i z praktických důvodů. V jižních zemích si ženy, které přicházejí bez pokrývky hlavy, při vstupu do chrámu pokládají na hlavu alespoň šátek nebo lehký závoj.
Znamení kříže, při kterém se vyslovuje „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“, je základní úkon modlitby. Začínáme a končíme tak každou modlitbu. Vyjadřuje se tak znak kříže. Pro křesťana je znamením požehnání.
Pokropení svěcenou vodou: Při vstupu do kostela se namočí špičky prstů v kropence se svěcenou vodou a pak se dělá znamení kříže. Připomínáme si tím svůj křest, který nás uvedl do společenství církve. Toto gesto se opakuje při opouštění kostela. Připomínáme si, že jsme křesťany i mimo kostel ve světě.
Přiměřená chůze: Rychlá chůze a běhání je nevhodné. Přítomnost na posvátném místě má ovlivnit každý pohyb.
Pokleknutí - směrem ke svatostánku, který označuje věčné světlo, Dáváme tím najevo, že chápeme chrám jako zvláštní místo přítomnosti Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti oltářní, a tuto víru vyznáváme. Pokleknutí je v mnoha kulturách znamením podřízenosti a uznáním svrchovanosti toho, před kým klekáme.
Podobně klečení je znamením úcty, pokory a podřízenosti. Protože se modlitba má konat se vší pokorou, je klečení nejpůvodnějším a nejpřiměřenějším při modlitbě. Zvláště při Mši svaté počínaje proměňováním je klečení projevem klanění a úcty Ježíši Kristu, který sestoupil na oltář, aby se za nás obětoval a nám se daroval. Pokleká se po Sanctus.
Mlčení: Mlčení je projevem úcty a pozornosti. Proto v kostele vždy platí příkaz mlčení. Je to nejen pozornost a ohleduplnost k ostatním, kteří se v tomto prostoru soustředěně modlí. Je to především základní projev úcty k přítomnému Bohu.
Držení rukou: Při jednom způsobu prsty zapadají do sebe, při druhém se dlaně s nataženými prsty přikládají k sobě. Oba jsou rovnocenné.
Modlitba: Při každém i krátkém pobytu v chrámě by měl návštěvník setrvat alespoň v krátké modlitbě. Doporučují se vlastní modlitby nebo Otče náš spolu se Zdrávas Maria.
Všechny tyto projevy mají být vnějším projevem vnitřního postoje úcty a pokory, které vyrůstají z živé víry. Proto i výchova dětí k správnému chování v chrámě musí začít s předáváním víry vštěpováním vnitřního přesvědčení, že kostel je v prvé řadě místem, kde skutečně přebývá náš Pán, kde se s ním můžeme osobně setkat, klanět se mu a rozmlouvat s ním. Vhodné způsoby a projevy pokorné úcty jsou také estetickým projevem křesťanské důstojnosti - že totiž můžeme náležet k Jeho lidu. Nejsou tedy jen soukromou záležitostí, ale výrazem společenského a kulturního stavu společenství a současně nás disponují k zaujetí odpovídajících vnitřních postojů, o nichž vydávají přesvědčivé svědectví. zdroj: http://www.opatbrno.cz/index.htm
Oslava Božího Těla v Horšovském Týně 2010 z pohledu návštěvníka. Byl jsem pozván, aby pomohl se stavbou oltářů, vnímal jsem radostnou atmosféru a aktivity všech, kteří pro toto „Jednodenní bláznovství k oslavě Boží přítomnosti v Eucharistii“ byli ve hře. Každý svým vlastním způsobem. Od způsobu, jakým byla tato akce prezentována v městském rozhlase, přes preludování varhanice před slavnostní Mší, které jakoby vtahovalo kolemjdoucí do kostela, přes všechny ty nádherné oltáře, které byly s takovou láskou šlechtěny do poslední chvíle, přes osobitý oltář v zámku, který svým pojetím a brilantností jakoby vybočoval a přesto ji vzácně doplňoval, přes hudebníky, kteří v průvodu hráli, přes nádherný citlivý zpěv ženského sboru, přes policistu, který řídil dopravu, přes nostalgickou účast bývalých osadníků z Německa atd. atd.
Když jsme po večeři vycházeli z restaurace, zjistil jsem s údivem, že vše bylo perfektně uklizeno, jako se v divadle zatáhne opona, když představení skončilo. Skončilo? Nikoliv, bude ještě dlouho doznívat v mé mysli. Mimořádný Boží dar nádherného počasí, slavnostní Mše a především nádherné fanfáry v okamžiku, kdy kněz zvedl ozdobenou monstranci nad hlavu, aby ji takto nesl v průvodu, ve mně evokovalo mimořádné vědomí Boží přítomnosti, které mě neopustilo během celého průvodu.
Jak jsem se díval na monstranci nad hlavou kněze, uvědomoval jsem si, že se Bůh chce v této chvíli s námi setkat a být oslaven také tímto mimořádným způsobem. On ví, co nás vůči Jeho lásce blokuje, ale miluje nás i v této naší ubohosti a přijímá tuto naši nedokonalou chválu prostě proto, že nás všechny miluje jako své děti, které vykoupil svou Krví.
Před oltářem v zámku mne najednou napadlo, že mé víře v Boží přítomnost na této slavnosti mi zásadním způsobem pomáhá víra tohoto faráře. V restauraci jsem se dozvěděl, že vtipálkové o něm mluví jako o knězi, který váží 40kg i s postelí, ale bez jeho víry by sebekrásněji vyzdobené oltáře byly jen nádhernou podívanou bez duchovní síly a přesvědčivosti, na kterou člověk musí odpovědět, i kdyby nechtěl.
Představení tedy skončilo, ale město i naše srdce byly Bohem mimořádným způsobem požehnány, a to není malá věc! A já se těším na příští rok, kdy - dá-li Pán - bych rád přijel na tuto slavnost znovu a snad i s otevřenějším srdcem.
================================================================================
Poznámka k týdnu „Ptáci v ohrožení“
Minulý týden jsem měla možnost neplánovaně poslouchat (při jízdě autem) opravdu zajímavý pořad o problémech s ptáky, kteří hnízdí na fasádách budov, často historických, a vůbec o jejich hejnech, která představují pro města a obce závažné potíže. Konkrétně bylo interview zaměřeno na problematiku holubů. Už po krátké chvíli, co jsem pořad o trab lech s holuby poslouchala, jsem musela auto zastavit, protože jinak by se snad mohlo stát i hromadné neštěstí. Několik minut vysílacího času věnoval veřejno právní rozhlas rozhovoru s odborníkem o tom, že sice jsou přemnožení holubi ve městech problém, ale je také velký problém s jejich hubením. Zabíjet přímo živého holuba - to nelze. Vybírat hnízda a likvidovat vejce, to už vůbec ne! Zabíjet jen mláďata? Jak odůvodníme tuto se lekci? A kdybychom přistoupili k likvidaci vajíček, respektive hnízd, co kdybychom se spletli a místo holuba usmrtili vzácný nebo ohrožený ptačí druh? Ptáci by byli vydáni napospas lidskému rozhodnutí, jejich osudy do rukou deratizátorů a le gislativců... V práci v Hnutí Pro život ČR a v Poradné pro ženy v tísni Aqua vitae denně bojujeme s obrovským valem lhos tejnosti a násilí vůči bezbranným lidským tvorům. Že by vznikly předpisy, nebo snad dokonce zákony, které by aktivně chránily lidský život, to se zdá být tak vzdáleným, a až příliš ideálním cílem - ale stále se snažíme a stále doufáme - a bude to tak i po výsledku letošních voleb. Když jsem celou dobu poslouchala o tom, jak je slo žité říci „ano, takové ptáky zabíjejte, pro tože škodí lidem a majetku", jak je třeba je chránit a jak by to posunulo etické nor my člověka, který má za svou povinnost (a s tím se plně ztotožňuji) přírodu obec ně chránit, bylo mi až do pláče. Likvidovat holuba ve stadiu embrya či ptačího plodu ve vejci je podle některých ornitologů hrubě neetické a vpravdě zločinem, a na jít normu, která by vůbec ospravedlnila jakýkoli smrtelný zásah, by bylo zrůdné. Máme k tomu zákon o ochraně příro dy a krajiny (č. 114/1992 Sb.). Likvidace lidských bytostí v adekvátním vývojovém stadiu a stejně bezbranných je povolena. Máme zákon o umělém přerušení těho tenství (č. 66/1986 Sb.). Sbírání holubích vajec je riskantní - co kdybychom sesbíra li třeba vejce vzácné poštolky? Eugenické zabíjení počatých dětí v děloze při pode zření na onemocnění vrozenou vývojovou vadou je povoleno (a nabírá na síle, pokud jde o kvantitu obětí). Že se spletou? Ne vadí! Společně s ochránci zvířat můžeme na závěr říci, že velkou část přímého ži votního ohrožení obou druhů (jakkoli je nemožné je srovnávat), způsobuje jedna z nejmocnějších a nejkrutějších sil na naší planetě - lidská zlovůle. Namítnete mož ná; holubi mívají výjimku, mohou se v odůvodněných případech hubit. Jistě, pro tento účel jsou zákonnou normou klasifikováni jako škůdci. Potratový zá kon do podobné kategorie zařadil jen loni 24636 počatých dětí. Ano, i tak přistupuje člověk k člověku. Zdeňka Rybová