Věř Bohu! Nevěříš? - To je dnes moderní. Víra? A ještě k tomu víra v Boha? - Jak staromódní! Dvě slova: Moderní a staromódní. Jedno je postrachem, druhé bývá kultem. Chceš ctít své rodiče? Poslouchat je? – Jak staromódní! Poslouchat máš jen sebe. Lhát svému bližnímu se ti nechce? – Jak staromódní! Vždyť klamat druhého je přece šprým a ten je moderní. Nechceš si ruce pošpinit a vzít, co ti nepatří? – Jak staromódní! Moderní je brát, co nejvíc brát! Chceš být věrný? – Jak staromódní! Moderní je přece bavit se, svobodně, volně žít. Účty - jak žiješ, komu žiješ, pro co žiješ? – ty skládáš jenom sám sobě, to je moderní! A víra? Ano věřit umíš, až slepě věřit. Avšak zase jenom sobě a je to pochopitelné. Když žiješ jen pro sebe, jak bys mohl věřit druhému? On je přece také moderní. A Bůh? To je divná otázka. V tomto světě skrz na skrz moderním! Zdá se ti, že „Bůh je staromódní“?
Však přijde den, kdy budeš muset skončit ten svůj „moderní život“. Tehdy se zastavíš na prahu, po jehož překročení není návratu. A přece bys chtěl tolik žít! Tu zapomínáš na svou důstojnost? Už nemá cenu slůvko moderní. A ty jen staromódně věříš … ve svůj tvrdý kořínek, věříš lékařům, oni tě zachrání. Věříš v zázračný lék. Už bys i staromódně věřil v toho nějakého Boha. Už bys… jenže tehdy zpravidla bývá pozdě. Věřit se musí včas! Vždyť život, má přece velkou cenu. Dej za něj to slovo moderní! Buď třeba i trochu staromódní. Věř! Život ti za to stojí. Věř v toho kdo má život. Věř v Boha!
4. října je svátek Sv. Františka z Asii. Říká se o něm, že zachránil církev před blahobytem.
František se narodil r. 1282 v Assisi v Umbrii. Otec se jmenoval Petr Bernardone, matka Dominika, rozená Piková. Otec dal chlapci jméno Francesco, tj. „Francouzek“. V té době se mu podařil ve Francii veliký obchod. Měl se podle otcovy vůle stát kupcem. Jednoho dne si vyšel František za město Assisi a přišel k polorozpadlému chrámu sv. Damiána; vstoupil dovnitř, poklekl a modlil se. Pojednou uslyšel hlas: “Františku! Jdi a obnov můj dům; podívej se, rozpadá se." František šel domů, vzal z otcova skladiště několik balíků sukna, vložil je na koně, odejel do Foligna, prodal tam sukno i koně a po návratu nabídl knězi u sv. Damiána stržené peníze na opravu kostela. Když se otec o tom dověděl, rozhněval se a před biskupem žádal, aby se František zřekl nároku na dědictví. František odevzdal otci peníze i svrchní oblečení a řekl: „Až dosud jsem tě nazýval svým otcem, ale ode dneška budu tímto jménem volat jen k Bohu a modlit se vpravdě: „0tče náš, jenž jsi na nebesích.“
František jednou slyšel v kostele slova evangelia (Mat. 10, 9): „Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ´hoden je dělník své mzdy.´“ Řekl: „Hle, to je to, co jsem hledal a po čem jsem toužil!“ Hned po bohoslužbách zahodil měšec s vyžebranými penězi, zul obuv, odhodil kožený pás a opásal se uzlovitým provazem, oděl se hrubým hávem šedé barvy s kapucí na zahalení hlavy.
Brzy se k němu přidali druzí, kteří chtěli žít jako on: v pokoře a chudobě. Když se sv. František jednou vracel z lesa od modlitby, chtěl bratr Masseo zkusit, jak je světec pokorný, i vyšel mu naproti, a jako by se mu posmíval, řekl: „Proč za tebou? Proč za tebou? Proč za tebou?“
Sv. František odpověděl: „Co tím chceš říci?“ Bratr Masseo řekl: „Říkám, proč všechno jde za tebou, a každý člověk jako by si žádal vidět, slyšet a poslouchat tebe? Ty nejsi fyzicky krásný člověk, nemáš velké vědomosti, nejsi ze vznešeného rodu; čím to tedy je, že všichni lidé jdou za tebou?“
Slyšel to František, v radosti ducha pozdvihl svou tvář k nebi a dlouhou dobu tak zůstal s myslí pozvednutou k Bohu. Když přišel zase k sobě, poklekl a vzdával chválu a díky Bohu. Potom se s velkou horlivostí ducha obrátil k bratru Masseovi a řekl: „Chceš vědět, proč za mnou? Chceš vědět, proč za mnou? — To mám od těch očí nejvyššího Boha. Tyto oči na každém místě pozorují dobré i zlé; protože tyto nejsvětější oči neviděly mezi hříšníky nikoho bídnějšího, ani nedostatečnějšího, ani hříšnějšího než mne; a protože ke konání toho podivného díla, které on zamýšlí konat, nenašel ubožejšího stvoření na zemi, proto si vyvolil mne, aby zahanbil vznešenost a velikost, krásu a statečnost i moudrost světskou, aby se poznalo, že všechna ctnost a všechno dobré je od něho a ne od stvoření a aby se žádný člověk nemohl honosit před jeho tváří; ale kdo se honosí, ať se honosí v Pánu, jemu patří všechna čest a sláva na věky.“
Sv. František nazýval všecky tvory svými bratry a sestrami. Jednoho dne vyšel František z Porciunkule, svatyně P. Marie, kázat lidu a spatřil hejno ptáků. Přistoupil k nim a začal jim kázat: „Milí ptáčkové, bratři moji, poslyšte slovo Boží! Máte proč chválit svého Stvořitele. Oděl vás peřím, dal vám k letu křídla, poslal vás do čistého vzduchu a pečuje o všecky vaše potřeby bez vašeho přičinění.“ A ptáci poslouchali, otvírali zobáčky, zdvíhali hlavičky a třepetali křídly. Světec chodil mezi nimi a teprve když jim požehnal, odletěli.
Jindy, když na návsi kázal a nebylo rozumět jeho slovům pro hlučné švitoření vlaštovek, které tam hnízdily, oslovil je: “Vlaštovičky, sestry moje, dlouho bylo slyšet jen vás, nyní chci mluvit také já. Poslechněte tedy a mlčte, pokud mluvím!” A vlaštovičky umlkly.
František prostým slohem sestavil řeholní pravidla o 23 kapitolách. Hlavním předpisem je naprostá chudoba; nikdo nesmí přijímat ani mít peníze. Kdo umí řemeslo, ať pracuje! Za práci ať nežádá peníze, ale potřebný pokrm. Žebrat má jenom z nouze.
Papež Innocenc III. když spatřil Františka v nejhrubším oděvu z pytlové látky, ho příkře odmítl. „Jdi,“ řekl prý mu, „hledej si vepře, válej se s nimi v blátě!” František šel, z poslušnosti se vyválel v blátě a vrátil se špinavější, než byl dříve. Tato poslušnost a pokora papeže dojala. Vyslechl řeholi a řekl, že její pravidla přesahují lidské síly a že je pro člověka nemožné žít bez jakéhokoliv majetku. Avšak v noci se mu zdálo, že vidí lateránský chrám, jak se nachyluje k pádu a že muž v oděvu žebráka, v němž poznal Františka, budovu podpírá. Proto potvrdil r. 1210 řeholi ústně - nikoliv jako řád, nýbrž jen jako družinu. Později Papež Honorius III. schválil řeholi dne 29. listopadu 1223. Sv. František zemřel v sobotu večer, 4. října 1226, ve věku čtyřiceti pěti let.