PORODNÍ BÁBA V OSVĚTIMI

 Příběh Stanistawy Leszczyňské je svědectvím nesmírné důvěry v Boží prozřetelnost i v nejkrajnější situaci a příkladem a povzbuzením pro všechny, kdo usilují o záchranu nenarozeného života. „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý a oblékli jste mé, byl jsem nemocen, a navštívili jste mé, byl jsem ve vezení, a přišli jste za mnou.“

 Slavná Ježíšova slova z podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46) se vztahují na bezpočet lidí, jejichž jména a skutky jsou známy jen Otci. Mnozí vydali tiché svědectví i v tak nelidských podmínkách, jež panovaly za branami nacistických vyhlazovacích lágrů. Velmi známý je životní příběh svatého Maxmiliána Kolbeho, který podstoupil hrdinskou smrt v Osvětimi místo svého spoluvězně, otce rodiny. Méně se ví o heroismu tisíců obyčejných věřících, kteří umírali pod zločinným Hitlerovým nacionálně socialistickým režimem. Je bolestné, že pro média i moderní akademický svět není perzekuce katolíků nacionálními socialisty v Německu i porobených zemích dostatečně zajímavým tématem.

 Heroismus lékařů-vězňů.

 Osvětim disponovala rozličnými zařízeními a vedle cel pro spaní, kanceláří a kuchyní měla i marodky, kde byla v otřesných podmínkách poskytována péče nemocným vězněným. Pracovali zde převážně lékaři a sestry, kteří sami byli vězni. Smyslem léčení bylo jedině přivést vězně zpět ke schopnosti pracovat. V případech, kdy vězeň nevykazoval známky snadného vyléčení, byl poslán na smrt. Lékaři často riskovali vlastní život tím, že falšovali dokumentaci, aby pomohli vážně nemocným, kteří by jinak byli usmrceni, zůstat déle v léčení. Mnohé ženy, jež přicházely do Osvětimi, byly těhotné, a proto měl tábor i jakési porodnické oddělení. Vězeňkyně byly určeny do pracovního procesu; jejich děti byly nežádoucí. Zde působila i Stanislawa Leszczyňska.

 V nejchudších částech Lodže

 Stanislawa se narodila roku 1896 a ve dvaceti se vdala za Bronislawa Leszczyňského. Měli dva syny a dceru. Roku 1922 dokončila školu pro porodní asistentky a začala pracovat v nejchudších částech města Lodže. Většina prostých žen tehdy rodila doma a Stanislawa často ušla desítky kilometrů denně. Byla rodičkám k dispozici ve dne i v noci.

 V Osvětimi pomohla přijít na svět třem tisícům dětí. Přitom nezaznamenala jediný případ úmrtí novorozence nebo matky.

 Po válce se vrátila do Lodže a dále oddaně sloužila při porodech. Manžel Leszczyňské zahynul při Varšavském povstání roku 1944. O všem, co učinila pro nejmenší z nejmenších v táboře smrti, s pokorou mlčela. Všechny tři děti se staly lékaři a teprve její syn, v době, kdy odcházela do důchodu, prozradil šokovaným spolupracovníkům a tím i celému Polsku její příběh.

 Odvlečení do Osvětimi

 Stanislawa, její dcera i oba synové byli zatčeni v Lodži 18. února 1943. Synové byli posláni do pracovních táborů v Mathausenu a Gusenu, kde pracovali v kamenolomech. Matka i dcera Sylvie dorazily v dubnu 1943 do Osvětimi. Jako ostatním vězeňkyním jim byla na předloktí vytetována čísla: 41335 a 41336. Byly zbaveny osobních věcí, oděvů i vlasů a vyfasovaly táborový oděv, pruhované kombinézy, zástěru, spodní prádlo a boty (Sylvie si vzpomíná, že dostala obě boty levé). Oděvy byly plné vší. Stanislawa prožila v Osvětimi dva roky a pracovala jako porodní bába ve třech různých blocích. Marodka vypadala všude stejně: 40 m dlouhá dřevěná bouda s jedinými cihlovými kamny. Tábor byl velmi často zaplaven vodou, a proto se neustále šířila úplavice a tyfus. Na marodce byly tři úrovně kavalců po obou stěnách boudy. Kavalce i slaměné matrace byly plné vší, parazitů, prachu a špíny a na jednom z nich zpravidla spaly až čtyři ženy naráz. Většina žen ležela jen na prknech. Všude žily krysy, jež často okusovaly spícím ženám konečky prstů, ušní boltce či nos. Celkem na marodce bylo 1000 až 1200 žen a nejméně desítka jich každý den zemřela.

 Nelidské podmínky

 Stanislawa vzpomíná: „V zimě, kdy byly velmi nízké teploty, se na stropě utvořily rampouchy, jeden vedle druhého. Večer, když se svítilo, krásně zářily, vypadaly jako velký křišťálový lustr. Ale pod těmito rampouchy spali lidé a ženy přiváděly na svět děti."

 Cihlová kamna sloužila jako místo porodů, protože nic jiného nebylo k dispozici. Pec byla v provozu jen několikrát za rok. Třicet kavalců nejblíže kamnům bylo vyhrazeno pro rodičky. „Úděl všech pracujících žen byl žalostný; o to těžší byly pracovní podmínky porodní asistentky. Nebyla k dispozici antiseptika, obvazy ani léčiva - s výjimkou malého přídělu aspirinu," popisuje paní Leszczyňska situaci. Základem stravy byla dušená zelenina, většinou shnilá. Němečtí lékaři v táboře - Rhode, Kónig a Mengele by pomoc neárijcům neposkytli, proto asistovala u porodů často sama, případně s dcerou. Teprve později jí směly pomáhat uvězněné lékařky.

 Stanislawa vynikala hlubokou pokorou, proto později vyzdvihovala záslužnou činnost, nasazení a odevzdanost lékařek. Nikdy nemluvila o svých vlastních zásluhách. Přitom lze hovořit o zázraku. Pomohla přijít na svět třem tisícům dětí. Když jí vrchní lékař tábora a příslušník SS rozkázal vypracovat zprávu o úmrtnosti novorozenců, odpověděla, že nezaznamenala jediný případ úmrtí novorozence nebo matky. Lagerarzt byl plný nenávisti i závisti. Ani skvěle vybavené univerzitní kliniky s výbornými hygienickými podmínkami nedosahovaly takových výsledků. Stanislawa to zdůvodňovala tím, že vyzáblé, podvyživené děti nebyly pro cizorodé organismy zajímavé. Její spoluvězni však připisují tuto věc přímluvě Matky Boží, ke které se s dětinnou důvěrou utíkala.

Vraždění neviňátek

 Když se blížil porod, musela se už tak zbídačená rodička většinou vzdát svého přídělu chleba, chtěla-li dostat kus přikrývky, z níž bylo možné vyrobit oblečení a pleny pro dítě. Na barácích v lágru nebyla tekoucí voda. Praní plen bylo riskantní a jelikož se vězněné ženy nemohly volně pohybovat ani v rámci svého bloku, praly je tajně. Novorozenci nedostávali vlastní příděl stravy ani mléka. Záměr byl jediný - aby děti co nejdřív zemřely. Nacionálně socialistický režim byl tak neuvěřitelně krutý a cynický, že mu nestačilo ani toto ponížení žen, které porodní bolesti vyměnily za krutá muka vidět své dítě pomalu umírat podvýživou i přes veškerou péči, již jim v těchto nelidských podmínkách mohly poskytnout. Dozorci navíc zaměstnaly bezcitné kriminálnice, aby děti topily v sudu. Do května 1943 se to týkalo všech dětí z Osvětimi. Vražděním neviňátek byla pověřena sestra Klára, bývalá německá porodnice vězněná za totéž - zabíjení novorozeňat. Její pomocnicí byla rusovlasá prostitutka Pfani. Matky byly vystaveny zoufalému křiku dětí, které tyto bestie utrácely.

 Situace se změnila v květnu 1943, tedy měsíc po uvěznění Leszczyňských. Náhoda, nebo důkaz neuvěřitelného Božího záměru? Děti árijského vzhledu, s modrýma očima a světlými vlasy, byly odesílány do převýchovného denacionalizačního útulku v městě Naklo. Poté končily v dětských domovech, ty šťastnější v německých rodinách. Stanislawa neváhala a zorganizovala další riskantní podnik - tajně označovala děti tetováním, kterého si stráže nevšimnou. Matkám tak svitla naděje, že své odvlečené děti ještě někdy uvidí.

 Přestože se všechny děti, u jejichž porodu asistovala Stanislawa Leszczyňska, narodily živé, těch, jež zůstaly v Osvětimi a podařilo se je například ukrýt, přežilo sotva třicet. Pár set dětí se dostalo do Nakla. Přes 1500 jich utopily herodovské katyně Klára a Pfani. Dalších tisíc jich do osvobození tábora v lednu 1945 zahynulo hladem, zimou a nemocemi.

Neohrožená „matka"

 Pokora ženy, jež byla v Osvětimi nazývána prostě matkou, skryla našemu zraku řadu souvislostí. Kusé informace pamětníků ukazují, že již po nástupu do Osvětimi riskovala paní Leszczyňska trest smrti za to, že zastavila nacistického lékaře, aby mu ukázala průkaz, jež osvědčoval její profesi. Lékař byl její odvahou hluboce pohnut, a proto nakonec svolil, aby na marodce asistovala porodům. Sestra Klára ji jednou zbila za „nedodržování instrukcí" a dotáhla ji k hlavnímu lékaři. Ten jí dal ultimátum: buď před ním zabije dítě, jako to dělala Klára, nebo půjde sama do komory smrti. Nepatrná žena klidně a rozhodně odpověděla: „Ne, nikdy nezabiji dítě." Nelze rozumně vysvětlit, že hrozba smrti nebyla naplněna. Dokázala vzdorovat i nechvalně proslulému doktoru Mengelemu, který na vězních prováděl své pokusy. I on nařídil Stanislawě zabíjet děti. Odpor se opakoval a brunátný Mengele se zmohl jen na to, že na ni opakovaně křičel; „Befehl ist Befehl!" Tato tragikomická scéna je důkazem Božího humoru, který jeho věrné neopouští ani v nejhorších momentech. Porodní bába z Osvětimi byla neúnavná. Téměř nespala, všestranně pomáhala rodičkám, sháněla ženy ochotné kojit novorozeňata, byla-li matka vysílena. Je dokázané, že nezanedbávala ani to hlavní - věčnou spásu nemluvňat. Dětem sháněla kmotry a sama je křtila.

 Porodní bába z Osvětimi je všem věřícím příkladem dětinné důvěry v Boží pomoc

 Příběh Stanislawy Leszczyňské je neuvěřitelný, právem lze tuto hluboce věřící ženu mála slov a mnoha činů, jež jako bibličtí mládenci v ohnivé peci nikdy neslevila ze svých zásad, nazvat divotvůrkyní. Zemřela roku 1974. Její hrob se okamžitě stal poutním místem. Krakovská zdravotní škola nese od roku 1983 její jméno. Porodní bába z Osvětimi je všem věřícím příkladem dětinné důvěry v Boží pomoc. Zároveň by právem mohla být patronkou těch, jež usilují o záchranu nenarozeného života, který čelí i dnes hrozbám potratu. V současné době probíhá beatifikační proces.

 Připravil Josef Mudra s využitím textů publicisty Matthewa Angera (Richmond, USA): Midwife at Auschwitz. The Unbelievable Story of Stanislawa Leszczyňska. Autor působí ve veřejné správě, zabývá se otázkami evropské integrace a mezinárodních vztahů. (Převzato z časopisu Monitor)