Srpen 2014
Existují různé formy lidské lásky. Jiná je láska mezi matkou a dítětem, jiný smysl má toto slovo, když mluvíme o lásce k bližnímu. Nejplnějším výrazem lidské lásky je láska manželská.
V dřívějších dobách - a ještě dnes v jiných kulturách - se pro uzavření manželství požadovaly a požadují jiné předpoklady než láska. Když rodiče provdávali a ženili své děti, neptali se nejprve na lásku; lidé se neženili a nevdávali, protože se měli rádi, spíše se snažili dorůst k lásce, protože byli manželé - a často z toho byla velmi dobrá manželství. Nicméně nebylo to ideální. Účel manželství byl spatřován téměř výlučně v zaměření na potomstvo. Nemalou úlohu přitom měly i ekonomické úvahy, méně se dbalo na osobní vztah manželů. Trvalo dlouho, než se i zde prosadila zvěst zjevení, která chce, abychom všechno viděli a proměňovali se zřetelem k lásce. Přispěly k tomu společenské převraty a uznání důstojnosti ženy, jak je to např. vyjádřeno v Zákoně o rodině.
Dnes je manželství chápáno především jako společenství lásky manželů. Viditelné projevy lásky jsou zvláštní pomocí k jejímu stálému obnovování a prohlubování. Vzájemné darování srdcí prožívají manželé nejhlouběji v darování celého člověka. Tímto darováním se manželé vzájemně přijímají a obohacují. Tato manželská láska je posvěcena svátostí. To má to být aktem lásky. Kde takový život probíhá bez lásky, zbývá "egoismus ve dvou"; a už to není darování se, nýbrž uchopení vlastnictví. A kde láska postrádá trvalou věrnost, jedná se o faleš v tom smyslu, že úkon, vyjadřující naprosté darování, chce někdo, kdo se trvale a úplně darovat nechce. Proto - kromě jiného - stejné konání uvnitř manželství a mimo ně není totéž. "Mimo manželství je láska jako otevřený plamen, který možná plane velmi silně, je však nechráněný, a proto dříve nebo později vyhasne" (Bovet).
Tato láska má vyšší poslání. Je ve službách udržení a vytvoření nového života. Vrcholem manželství je vedle toho, že jde o trvalý svazek lásky, přátelství a vzájemné služby, jeho zaměření na děti a jejich výchovu. Manželská láska působí zároveň s láskou Stvořitele a Spasitele na předávání života. "Rosťte a množte se a naplňte zemi," zní příkaz manželům na začátku stvoření. To je tak závažné přikázání, že sňatek uzavřený s úmyslem, že se předem a na celou dobu trvání manželství dítě úmyslně odmítá, není platným manželstvím.
Dále to znamená, že děti mají přicházet na svět jen v manželství. Říká to člověku jeho přirozené cítění. Děti nemají být výsledkem náhodného vzplanutí, nýbrž plodem manželské lásky a věrnosti. Jedině v manželství a v trvalé lásce rodičů nalézají děti prostor, kde se jim dostává potřebného bezpečí a kde vyrůstají ve zralé lidi. Proto je dítě před manželstvím nebo vedle něho velikým hříchem, nikdy to však nemůže být důvodem k zabytí ještě nenarozeného, neboť je to nevinná, naprosto bezbranná bytost! Když má člověk pohlavní styky mimo manželství, vylučuje vědomě jeden účel, který Bůh spojil s pohlavní silou; tedy těžce hřeší. Totéž jednání, které v manželství odpovídá Božímu plánu, je mimo manželství naprostá troufalost. - Při cizoložství k tomuto hříchu přistupuje jako zvláště přitěžující okolnost to, že jde zároveň o zásah do práv manželského partnera.
Úsudek o tom, kolika dětem darují život, musí manželé s lidskou a křesťanskou odpovědností učinit sami. Přitom budou mít na paměti jak své vlastní dobro, tak dobro svých dětí; uváží též hmotné a kulturní podmínky doby. (Srov. Konstituce Radost a naděje, čl. 50. II. vatikánského koncilu.)
Nemoc a věk rodičů, hospodářská situace, malý životní prostor a mnoho jiných okolností mohou nutit rodiče k tomu, aby - alespoň dočasně - počet dětí omezili. Jednání rodičů zde však nikdy nesmí být určováno svévolí, egoismem, obavou z obtíží a z odpovědnosti, které s sebou děti přinášejí. Cožpak neměli v dřívějších dobách lidé mnohem těžší podmínky? A při tom dovedli přijímat od Boha všechny děti. Přehnané nároky na komfort a způsob života nesmí bránit dítěti ke vstupu do života. Někdy nebude snadné rozlišit argumenty odpovědnosti od argumentů egoismu a pohodlnosti. Proto se svědomí musí neustále orientovat podle Boží vůle a církev v tom nabízí svou pomoc. Dnes je zcela zřejmé, že tam, kde se zdá, že nemít děti je zodpovědné vůči vlastní rodině, ukazuje se naopak, že je to velmi nezodpovědné vůči šiřšímu společenství, do budoucna (národ, stát, důchody, LDN...).
Manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození dětí, ale osobní společenství vyžaduje, aby si manželé neustále prokazovali vzájemnou lásku. Kde je důvěrný vztah přerušen, tam může být nezřídka ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí.
A naopak, i když schází často tak vytoužené potomstvo, manželství trvá jako pospolitost a společenství celého života. A podržuje svou hodnotu a nerozlučnost. Bezdětnost tedy není důvodem k rozchodu. (Srov. Druhý vatikánský koncil, Radost a naděje, čl. 50.)
Všechny metody řízení početí jsou nedokonalé a ruší souvislost mezi láskou a plodností, z toho důvodu jsou hříšné. Kde dva lidé egoisticky chtějí prožívat pouze erotické radosti, dítě však z neochoty nebo pro předpokládané obtíže odmítají, tu je každá forma zabránění početí proti smyslu manželství, tedy těžce hříšná.
Může se však stát, že manželé, i když chtějí, nemohou dítě v dané době odpovědně mít. V tom případě je úplná nebo periodická zdrženlivost mravně nezávadná podle encykliky Humanae vitae.
Lásku mezi manžely a dobrou rodinnou atmosféru, důležitou pro zdravý duševní vývoj dětí, je třeba pokládat za významné hodnoty. Je naprosto nedovolené usmrtit život klíčící v matčině lůně. Hned od početí je to nový život, který je nutno chránit jako každý lidský život, a podle toho je třeba posuzovat záměrné vyhnání plodu (potrat, interrupci), jako težký hřích vraždy proti pátému přikázání NEZABIJEŠ!