Listopad 2016

Opakuje se to každý rok, železný zákon přírody, že po podzimu nastane zima. A my dostáváme zprávy o kalamitách, na které jsme nebyli připraveni, nepočítali jsme s nimi. Nezajistili jsme dostatek prostředků k jejich zvládnutí. Je to jinak, než jsme si představovali.
A podobně je to i s naším životem. Ví se zcela určitě, že tou nejjistější skutečností našeho života, železným zákonem, je náš odchod. Slovíčko smrt však vůbec nemáme rádi, ani je nevyslovujeme. Je to jinak, než bychom chtěli. Křesťané konec života označují jako odloučení duše od těla. Nevěřící se nad tím usmívají a říkají, že tím koncem je definitivní ukončení všech základních fyziologických procesů lidského těla. Oficiální název je klinická smrt jako definitivní konec. Protože duše přece, podle nich, neexistuje a nesmrtelná duše už vůbec ne. „Viděl ji někdo? Našli ji lékaři, když rozpitvali a rozložili lidské tělo až do poslední molekuly? Neviděli...“
Písmo sv. nazývá takové smýšlení pošetilostí. Jemně řečeno hloupostí. „Zdáli se být mrtví v očích pošetilých“. Je to prastaré svědectví Knihy Moudrosti (3.kap.). Těch dalších svědectví v průběhu staletí, či vlastně tisíciletí je celá řada. V polovině minulého století třeba svědectví japonského lékaře profesora Takaši Nagaiho při pohledu na jeho zesnulou maminku. Proměnila jej k živé víře neodbytná myšlenka: „Kam se poděla její láska, její životní oběť? To není nic?“ Podobně třeba anglický neurofysiolog Sherington (r. 1952) říká, že jediná skutečnost je pro něj teď lidská duše. Pak bylo naše poznání obohaceno svědectvími Dr. Moodyho o „Životu po životě“, svědectvími těch, kdo se po klinické smrti vrátili do života. Současné poznatky i na základě měření nám to potvrzují: Odcházející lidé nás vnímají, když nad nimi pláčeme, vnímají nás jinak, ne lidskýma očima. Je dobře, že je někdo s nimi, drží je za ruku, a obrací se s nimi k Bohu v modlitbě. Uvědomme si, že je vše jinak, než tvrdí nevěřící. A měli bychom si „zajistit prostředky“, jak někteří obratně říkají, pro přechod na druhý břeh, když je docela možné, že budeme v těch, pro nás rozhodujících, chvílích docela od lidí osamoceni.
Napadají-li nás ovšem pochybnosti o Bohu, když vidíme a prožíváme, jak v přírodě, tak v lidském životě, že kromě toho radostného, je také hodně toho obtížného a bolestného, a ptáme-li se, jak se k tomu máme postavit, vysvětlení není až tak těžké. Bible nám mnohokrát opakuje, že Bůh je milující, že Bůh je láska. Daroval nám nejcennější dar, svobodu. Boží láska tuto svobodu plně respektuje a neznásilňuje. Tohle si dobře pamatujme: láska má vždycky v úctě svobodu druhého, láska vždycky svobodu plně respektuje. Jinak už to není láska. Bůh respektuje naši svobodu dokonce tak, že nás nechává, když jí špatně užíváme, když jí dokonce zneužíváme i proti Němu i proti sobě i proti ostatním. To je ve své podstatě hřích. Boží lásce však není jedno, že tím lidé trpí. Nikdy nebyl na světě spáchán sebemenší hřích, aniž by se neprojevil ve svém důsledku jako něčí bolest. Bůh to ovšem nemohl nechat jen tak. A zde jsme u hlubokého tajemství víry: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“

Aby sis uvědomil cenu sourozence, zeptej se někoho kdo ho nemá
aby sis uvědomil cenu deseti let, zeptej se nově rozvedeného páru
aby sis uvědomil cenu čtyř let, zeptej se maturanta
aby sis uvědomil cenu jednoho roku, zeptej se studenta co propadl u závěrečné zkoušky
aby sis uvědomil cenu jednoho týdne, zeptej se redaktora týdeníku
aby sis uvědomil cenu jedné minuty, zeptej se člověka, který zmeškal vlak, autobus, letadlo
aby sis uvědomil cenu jedné sekundy, zeptej se člověka, který přežil nehodu
aby sis uvědomil cenu věčnosti, otevři a čti evangelium.
Čas na nikoho nečeká, važ si každé chvíle, kterou máš! Budeš si jí vážit ještě víc, když ji budeš moci sdílet s někým vyjímečným. Pamatuj na to a drž se těch, které miluješ!