Prosinec 2017
„Ejhle, Hospodin přijde – a všichni svatí jeho s ním – a bude v onen den světlo velké – aleluja! Rosu dejte nebesa shůry, právo ať se vyleje z oblak!“ I světští lidé zpívají: „Už se zase těšíme na Ježíška – copak nám letos nadělí?“ Nezapomeňme však především na duchovní význam a na vnitřní radost, protože k nám přišel Bůh. Svatý Pavel nás vybízí: „Těšte se právě tím, co jsem Vám řekl.“ A Svatý Petr zase píše: „Přijde doba, kdy se Vám budou smát a říkat: Kdepak je ten Váš Bůh?“ Jedna krásná moderní píseň zpívá: „Náš Bůh je slitovný a spravedlivý, přímý a laskavý je Pán.“ A náš Pán chce, abychom takoví byli i my. Buďme moderní! Adventní doba je přípravou, je nasměrováním našeho života: „Zdvihněte svou hlavu, neboť se blíží vaše vykoupení.“ Jsme povolání k životu, který přesahuje to, co vidíme. A to, co se nedosáhne rukama, dosáhne se modlitbou. Hovoříme k Nejvyššímu a On si přeje, abychom ho nazývali svým Otcem. Proto Vás prosím, naučte své děti modlitbu Otče náš.
Milí přátelé, přeji Vám všem milostiplný advent a radostné Vánoční svátky a těším se na setkání s Vámi při oslavě Narození Spasitele. P. Josef Prchal
Vánoce v kostele:
Věříme, že Kristus vstal z mrtvých, jak o tom
mluví Evangelia. A na světě je ještě mnoho dalších zpráv o
životě po smrti. Dokonce tolik, že to jednomu americkému
lékaři, Dr. Moody, bylo tak divné, že o tom napsal celou
knihu. Jmenuje se: „Život po životě“.
Tento, následující list, nám byl před lety poslán ze
Sovětského svazu. Adresát, ani odesílatel z oprávněných
důvodů nechce být jmenován...
Byla jsem bezbožnice. Lhala jsem, pohrdala jsem věřícími
v Ježíše Krista a vedla jsem hříšný život. Byla jsem členkou
KSSS.
Onemocněla jsem. Lékaři zjistili, že mám rakovinu. Uběhly
tři roky, během kterých jsem se léčila a doufala, že se má
choroba zlepší. Ale nestalo se. Když jsem už byla velmi
nemocná, odvezli mě do nemocnice a po prohlídce lékaři
rozhodli, že mě budou operovat. Při operaci jsem zemřela.
S jakýmsi divným úžasem jsem stála mezi doktory a
dívala jsem se na vlastní tělo. Stála jsem a velmi jsem se
tomu divila, že jsme dvě. Stojím a při tom ležím. Jak je to
možné?
Chirurg řekl: „Ta už nemůže v tomto stavu žít. Tělo je
v rozkladu. To je zázrak, že ještě žila.“
Ale mne pronásledovala stále jedna myšlenka: Jak je
možné, že jsme dvě? – Moje tělo odvezli do márnice a já
jsem šla s nimi. Tělo položili a přikryli plachtou. Do márnice
hned přišel můj bratr s mým synem Andrejem, který plakal
a říkal: „Maminko, proč jsi nám umřela? Jsem ještě mladý
a kým zde budu žít?“ – Objímala jsem ho a hladila, ale on
necítil žádné moje dotyky a vůbec na ně nereagoval. Plakal
i můj bratr. Potom jsem se ocitla v domě mého muže
v kuchyni. Dívala jsem se, jak tam všichni prohlíželi moje
věci, šaty a jak se o ně hádali.
Náhle jsem uviděla a poznala všechny své skutky které
jsem udělala od malička. Zhrozila jsem se, protože byly
většinou zlé. Potom, bez jakéhokoliv mého přičinění, jsem
se začala vznášet vzhůru. Užasla jsem. Jakoby mně
zdvihala nějaká síla, ale nikdo v mém okolí nebyl.
Prošla jsem tmou a hned mě oslnila velká záře. Cítila
jsem, jakoby mě někdo položil někde na koberec, asi metr
široký a čtyři metry dlouhý. V dálce jsem viděla stromy
s prapodivnými listy, ale krásnými a překrásná byla i tráva.
Jen jsem si nemohla uvědomit, kde se nacházím.
Najednou jsem uviděla překrásnou ženu, vysokou,
v dlouhých šatech, takže jí nebylo vidět ani prsty na nohou.
Šla zlehka, takže její kroky v trávě nebylo ani poznat. Šel
s ní mládenec, který si zakrýval tvář rukama. Plakal a stále
ji o něco prosil. Rozhodla jsem se, že se té ženy zeptám,
kde se nacházím. V té chvíli se ten chlapec začal s pláčem
modlit. A hle, oba složili ruce na prsa a v modlitbě volali:
„Hospodine, kam má ona jít?“ Trhla jsem sebou a
uvědomila jsem si, že jsem zemřela, že moje tělo zůstalo
dole na zemi... Znovu jsem viděla všechny svoje hříchy a
přišlo mi na mysl, že se budu teď za svoje hříchy
zodpovídat.
Když jsem byla na zemi, skutečně jsem nevěřila, že
existuje nějaká duše a nebo duch. A tak jsem teď začala
plakat. V tom jsem uslyšela hlas: „Pusťte ji na zem,
k jejímu dobrému věřícímu otci. Její zlý život si zasluhuje
smrt a věčné trápení! Ona si to zasloužila!“
Hned jsem se ocitla v pekle. Začaly na mě lézt zmije a
všelijaký hmyz, jaký jen existuje. Lezli mi do očí, do nosu,
úst, uší. Začala jsem křičet a chtěla jsem pít. Dávali mi do
úst červíky. Křičela jsem, že to nemohu jíst.
Náhle se objevil K r i s t u s . Vrhla jsem se k němu
s prosbou, ale za odpověď jsem dostala strašná slova.
Věděl o smrti novorozeného dítěte, kterou jsem já zavinila.
Věděl též o dalších potratech, které jsem si úmyslně
udělala.
Slova, která mi Kristus řekl, byla v tomto smyslu: Bůh
říká: „Stále volám národy, ale neposlouchají mne. Proto, co
si kdo zaseje, to bude sklízet, protože nastane doba, kdy
už je nevyslyším.“
Tak jsem si uvědomila, že moje zhoubná choroba mi byla
dána na výstrahu, abych se obrátila a dělala pokání. Já
jsem to neudělala, ale ještě víc jsem se rouhala Pánu Bohu.
Vzpomněla jsem si, jak jsem kněžím, kteří kázali
evangelium, nadávala do hlupáků a čarodějníků.
Nyní jsem začala prosit Boha, aby se nade mnou smiloval
a propustil mě na zem, že tam mám syna. Znovu jsem se
ocitla v pekle, ale na jiném místě. Byl tam oheň a velmi
pálil. Ti, kteří byli uvnitř, byli trýzněni, oči měli vypuklé od
utrpení a bylo slyšet hrozný pláč – pít... pít... pít... Bylo mi
oznámeno, že tito slyšeli na zemi o pekle, ale nevěřili, že
existuje. Dnes lidé také o tom nechtějí slyšet, pokládají to
za pohádky.
Náhle se ozval hlas: „Propusťte ji na zem!“ Znovu jsem
byla nesena, tentokrát dolů, a hle, ocitla jsem se ve svém
městečku a vešla jsem do márnice. Vidím svoje tělo, svou
hlavu a ruce pokleslé. Jen co jsem vešla do márnice, cítila
jsem zvláštní chlad. Zanedlouho přišli sanitáři s další
mrtvolou a rozsvítili světlo. Viděli, že ležím na boku,
polekali se a strachem utekli. Za chvíli přišli znovu a
odnesli mě do nemocnice. Přišli ke mně lékaři a jeden
z nich říkal: „Musíme ji nahřát lampami.“ Zahřívali mě a já
jsem promluvila. Na druhý den mi přinesli jídlo.
Řekla jsem všechno o své návštěvě v pekle a radila jsem
jim, aby dělali pokání. Když jsem o tom mluvila, lékaři a
ostatní okolo mně poslouchali. Někteří bledli, jiní se
červenali a nebo hněvali a někteří poslouchali se zatajeným
dechem.
Dávali mi zvláštní tekutinu, abych už raději nemluvila.
Přišlo též několik jiných lékařů, kterým jsem říkala, co
všechno jsem prožila po své smrti. Lékaři mě znovu
prohlédli, ale já jsem necítila žádnou bolest. Převezli mě na
operační sál a ptali se chirurga, který mě operoval: „Proč
jste tu ženu operovali? Vždyť je úplně zdravá.“ Chirurg se
nemohl mýlit. Můj stav před operací byl doložený i
písemně, kde se potvrzovalo, že všechny mé vnitřnosti byly
zachvácené rakovinou a že už byly téměř v rozkladu.
Teď je mé tělo nové jako tělo dítěte, tak zdravé jako nikdy
před tím. Byl to dar od Pána Boha a plný milostí. Lékaři nad
mým případem žasli. Dovolila jsem se zeptat jednoho
lékaře, profesora, co o tom soudí, a on mi odpověděl:
„Uzdravil tě Všemohoucí.“
Teď mám 47 let. Jsem úplně zdravá a všude mluvím o
Pánu Ježíši, o jeho druhém příchodu a o posmrtném životě.
KŘESŤANSKÉ OKÉNKO 12/2017 - vydává 1x měsíčně Římskokatolická farnost, Nám. Republiky 3, 346 01 Horšovský Týn, IČ 48343684, https://www.farnosthtyn.cz ev.č. MKČRE23029, vyšlo 1.12.2017