Květen 2018
30. května 1865 Don Bosco vyprávěl svým hochům zajímavý sen. Zdálo se mu, že viděl velkolepý oltář, zasvěcený Panně Marii, který byl slavnostně vyzdoben. Jeho chlapci z oratoře přicházeli k oltáři v řadě a zpívali. Někteří se chovali velmi zbožně, jiní byli znuděni a znechuceni, jiní zase skotačili, strkali se a smáli se. Všichni přinášeli dary, aby je obětovali Panně Marii. Každý hoch nesl kytici květů. Jeden větší, druhý menší, každá byla jiná. Před oltářem stál krásný mladík v bílém rouchu. Byl to anděl strážný oratoře na Valdoccu v Turíně. Chlapci mu postupně podávali své kytice květů. Anděl je přijímal a kladl na oltář. Některé kytice rozvázal, vybral z nich zvadlé a nahnilé květy a odhodil je. Jiné kytice, které byly naoko pěkně upravené, ale z nevoňavých květů jako jsou jiřiny a kamélie, anděl vzal a odhodil, protože Panna Maria chce skutečnost a nejen pouhé zdání. Potom rozhodně oddělil dobré chlapce od zlých a seřadil před oltářem pouze ty, jejichž kytice se zalíbily Panně Marii. Don Bosco si s bolestí všiml, že odmítnutých chlapců bylo mnohem více, než přijatých. V té chvíli se objevili po bocích oltáře jiní dva andělé. Ti měli ve svých rukou dva zlaté košíčky, plné kouzelných věnců, upletených z krásných růží. Anděl strážný bral věnce jeden po druhém a věnčil jimi hlavy chlapců stojících před oltářem. Věnce byly rozličné velikosti, ale všechny fascinujícím způsobem krásné. Každý chlapec, kterého anděl korunoval, zazářil jakýmsi zvláštním světlem a stal se velmi krásným. Don Bosco si všiml, že tam byli také chlapci hrubých a drsných rysů v obličeji a právě těm připadly ty nejkrásnější věnce, protože v nejvyšší míře vlastnili ctnost čistoty. Potom anděl vysvětlil: "Panna Maria dnes chtěla, abyste byli korunováni těmito krásnými věnci. Zapamatujte si, že máte vytrvat v ctnosti čistoty a starat se o to, aby vás o ty věnce nikdy nikdo neokradl. A abyste si je mohli uchovat celý život, cvičte se v poníženosti, v pokoře a poslušnosti. Jen poslušní a pokorní mladíci dokážou být čistí. Pyšní a sobečtí mladíci nedokážou být čistí. Ctnost čistoty vás učiní milými v očích Božích i v očích Panny Marie a jednou se stanete hodnými nekonečně krásnější koruny, než je ta, kterou jste nyní přijali." Anděl se usmál a v té chvíli se hoši pustili do radostného zpěvu a jásání.
Anděl z Boskova snu nás poučuje o tom, které ctnosti pro zachování čistoty jsou nutné, a vzpomíná pokoru, poníženost a poslušnost. Bez těchto ctností se nedá zachovat čistota. Tyto ctnosti v nejvyšší míře vlastnila Panna Maria, a proto její praví ctitelé, kteří se snaží napodobovat její život, dokážou být čistí. Protože jsou pokorní, ponížení a poslušní, jako byla Panna Maria.
Anděl nám řekl i to, co je pro čistotu nejnebezpečnější. Zejména dvě neřesti: pýcha a egoismus. Pýcha zajisté vede k nečistotě, neboť pyšný člověk se neumí modlit, spoléhá jen na sebe, ale čistotu je třeba si vyprosit. Egoismus proto, že egoista je bezohledný. Pokud jde o jeho smyslné choutky, musí dosáhnout svého, ať už je to dovolené, či nedovolené. Nezná sebezapření, sebeovládání, které je potřebné a nutné pro zachování čistoty.
Když Panna Maria vyzývá k pokání, jistě vyzývá také ke ctnosti čistoty, protože dnešní svět se přímo topí v nečistotě, a to pro svoji pýchu, egoismus a konzumismus. Jsou to právě hříchy nečistoty, které přinášejí s sebou další hříchy, jako je: manželská nevěra, rozbitá manželství, osiřelé děti a potraty, jež přímo volají do nebe o pomstu. Kdosi řekl: "Potraty budou do té doby, dokud se lidé nenaučí ctnosti sebeovládání, sebezapření."
Druhá ctnost, kterou Panna Maria vlastnila v největší míře a která schází světu, je láska. V rámci pokání bychom se měli i my snažit o tuto ctnost. Když vládne nenávist, závist, soupeření, pak z toho povstává žárlivost a nervozita. Proto bychom měli velmi dbát o lásku v našich rodinách, aby se šířila do světa. Společnost je vždy taková, z jakých rodin se skládá. Bude-li láska v rodinách, pak bude i ve společnosti. Člověk, který byl stvořen z lásky a pro lásku, touží po lásce. Ale pokud nemá dítě dostatek lásky v rodině, je velice negativně poznamenáno na celý svůj život.
Drahé maminky, zejména vy si musíte uvědomovat, že jste srdcem rodiny. Vaší povinností je milovat a rozdávat se v lásce. V tom vás nikdo jiný nemůže nahradit. Když selžete v této věci vy, vaší rodině bude scházet to nejdůležitější a to se nedá ničím nahradit. Jako nemůže být krásný den bez slunce, tak nemůže být štěstí v rodině bez matčiny lásky. V rodině je jen tolik štěstí, kolik je v ní lásky. Jak je smutně v rodině, když matka přijde z práce nervózní. Všechno to, co se nashromáždilo v jejím nitru přes den, co v sobě dusila na pracovišti, to teď z ní doma vytryskne. Namísto toho, aby s ní přišlo slunce, létají blesky a hromy, jako by to všechno, co je krásné, chtěly zničit. Děti čekaly na maminku, že se jí otevřou a všechno jí povyprávějí, teď se však uzavřely do sebe a litují, že jsou doma. Nedokážou pochopit, proč je maminka dnes taková. Matka buď spojuje rodinu svou láskou, anebo ji rozbíjí svojí nervozitou a náladovostí.
Základní zásada lásky: "Zapomínej na sebe a mysli na druhého! Nauč se žít pro jiné." Této lásce se učíme od Panny Marie, která v lásce za spásu všech lidí dala svého milovaného Syna.
Děti se učí v rodině milovat Boha a také lidi. Jistému mudrci předložili tři otázky: Která hodina je v lidském životě nejdůležitější, který člověk je nejdůležitější a který skutek je nejdůležitější. Mudrc odpověděl: "Nejdůležitější hodina je vždy ta přítomná. Nejdůležitější člověk je vždy ten, který stojí právě před tebou. A nejdůležitější skutek je vždy láska."
Světu nejvíce chybí láska. Zajisté proto, že se na něj vztahují slova proroka Jeremiáše, kterými si Bůh stěžuje: "Vždyť můj lid spáchal dva zločiny: Opustili mne, pramen živé vody, a vyhloubili si cisterny rozpukané, které neudrží vodu." (Jer 2,13) Dnešní svět se odcizil Bohu, namlouvá si, že už Boha nepotřebuje. Ale odcizit se Bohu znamená odcizit se i člověku. Proto jsou velmi aktuální slova svatého Jana evangelisty: "Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha a protože každý, kdo miluje, je z Boha narozen a poznává Boha. Ten, kdo nemiluje, Boha nepoznal, neboť Bůh je Láska. Boží láska k nám se ukázala v tom, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom žili skrze něho. V tom je láska: ne, že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže nás Bůh takto miloval, i my se musíme navzájem milovat." (1Jan 4,7-11) Nebe je proto nebem, že je tam láska. A peklo je proto peklem, že v něm není láska, jen nenávist. Láska je přece prvním a nejdůležitějším přikázáním a je tedy naší povinností. Musíme se stát mariánskými ctiteli ctností lásky. Nenávist zabíjí, ale láska oživuje.
Byla válka a hrůza a strach zavládly všude, kam vstoupili nacisté. Také ve Francii: Věznice se plnily. Smrt a násilí měly dveře otevřené. Kamenné zdi věznic byly hrozbou, kletbou i výstrahou. Žili za nimi své poslední chvíle mnozí muži i ženy. V jedné takové věznici prožívala své poslední hodiny života mladá, devatenáctiletá žena. Oznámili jí, že příštího dne ráno o čtvrté hodině bude popravena, protože se zapojila do podzemního hnutí proti nacistům. Své devítiměsíční dítě stačila předat své sousedce. Nyní sedí ve vězení a vzpomínka na dítě ji nejvíc trápí. Telefonovali do blízkého kláštera, aby některá sestra přišla k odsouzené a poskytla jí poslední útěchu. Představená určila sestru Alžbětu. Sestra šla s těžkým srdcem: Jaké to bude setkání? Co jí řeknu? S úpěnlivou prosbou se obrátila k nebi: "Bože, ty mluv za mě!"
Vešla do vězeňské cely. Na dubové lavici seděla mladá, pěkná žena, která již věděla, že zítra zemře násilnou smrtí. Řeholnice jí vypráví s největším citem o věčnosti, o Bohu a jeho lásce, s níž čeká na své děti, tedy i na ni. Máme-li víru a lásku, nemusíme se bát, protože láska je větší než bázeň a strach a víra nám říká, že jdeme k Otci.
Mladá žena však nevěří v Boha a nerozumí, co jí chce tato sestra říci. V jejím srdci není lásky, je plné nenávisti vůči násilí. Proto šla bojovat proti nepříteli své vlasti a proto obětuje za vítězství pravdy i svůj život. Ví, že ve Francii je mnoho těch, kteří smýšlejí stejně, a ví, že jejich oběti nebudou zbytečné. Ale co o tom víš ty, řeholnice? Zavřela ses za zdi kláštera a nevíš, co je život. Jen aby to už bylo všechno za mnou, abych už to měla za sebou...
Sestra Alžběta pozorně poslouchá všechny výčitky. V duchu se modlí: "Bože, promluv skrze mne!" Avšak doba návštěvy je omezená a pomalu končí. Ústy řeholnice promluvil Bůh a padlo rozhodnutí: "Rychle si obleč mé řeholní šaty a já si obleču tvoje vězeňské. To Bůh tak rozhodl. Jen rychle. Ty půjdeš domů ke svému dítěti a já půjdu domů ke svému Otci. Netrap se! To je rozkaz našeho Otce. On přišel se mnou a byl tu s námi." Ráno o čtvrté hodině na popraviště vedli řeholní sestru Alžbětu a mladá matka byla u svého dítěte. Vidíte, kam až zajde pravá láska? Dokáže se obětovat za jiného, a je-li třeba, dokáže i zemřít, aby druhý žil. Kde se naučíme této lásce a kde vezmeme sílu? Je zde přece naše Matka, Panna Maria – žena oděná sluncem.
Slavný italský zpěvák, Caruso, byl jednou večer ve vybrané společnosti jistého amerického velkoměsta. Najednou vstoupil do sálu přeplněného bohatými pány a skvostně oblečenými dámami jakýsi ubohý stařec, potulný zpěvák. Ten hned začal zpívat a své písně provázel hrou na kytaru, nikdo si ho však nevšímal. Caruso to zpozoroval a přišel mu na mysl jedinečný nápad. Zavolal starce a ten se postavil vedle něho. Hrej nějakou píseň a já budu zpívat pro tebe. Stařec hrál a Caruso zpíval. Když Caruso dokončil píseň, vzal starci klobouk, vhodil do něj několik zelených dolarů a začal vybírat u všech přítomných hostí, jednoho po druhém. Klobouk se rychle naplnil bankovkami. Pro starce to bylo něco naprosto nečekaného. Se slzami v očích poděkoval velkodušnému umělci a spokojený odešel.
Také jsme chudí a ubozí jako ten potulný zpěvák. Vlastními silami bychom chtěli cosi vyloudit na strunách našeho života. Chtěli bychom vyloudit i ctnost čistoty a lásky. A naše struny jsou potrhané, špatně naladěné... Ale Ježíš Kristus, největší Umělec lásky k Bohu i k bližnímu, zazpíval tak nádhernou píseň Otci, bohatému na všechny milosti, že nám zasloužil největší bohatství. Ježíš je Dárcem všech milostí i ctností, tedy i čistoty a lásky. Prosme jeho matku, Panu Marii, o ty ctnosti, které jsou pro dnešní svět tak potřebné, o čistotu a lásku. Ó Maria, pro tvé neposkvrněné početí, zachovej nás čisté a posvěť naše duše! (Ludová čítanka na neděle a sviatky 5/2003)
Pozvánka na Boží Tělo: 1.6.2018 v 15h – kostel Sv.Petra Pavla Horšovský Týn
„Jak jedinečná a podivuhodná šlechetnost, s níž dárce vchází do domu, při-čemž dar a dárce jsou niterně totéž!" (Urban IV.) Nikdy nejsme schopni poskytnout našemu Spasiteli za jeho dar odpovídající úctu a vděčnost. Přece však se sluší, abychom přicházeli k Ježíši, přítomnému v Eucharistii, jej poznávali živou vírou, náležitě Ho přijímali a zbožně se mu klaněli.
KŘESŤANSKÉ OKÉNKO 5/2018 - vydává 1x měsíčně Římskokatolická farnost, Nám. Republiky 3,