Červenec 2018
Asi každý již slyšel o pražské porodnici U sv. Apolináře, stojící nedaleko kostela sv. Apolináře v Apolinářské ulici. Také v Horšovském Týně máme kostel Sv. Apolináře. Ale ne každý slyšel o životě světce, který dal ulici, kostelu i porodnici název, který žil někdy v 1. století po Kristu a položil pro svého Spasitele život.
Jako u spousty jiných světců úsvitu křesťanství máme i o životě sv. Apolináře jen kusé informace, často navíc s legendickým nádechem. Podle jedné z nich – latinské, která se jmenuje "Passio" - pocházel z Antiochie, odkud ho s sebou vzal sám sv. Petr na své putování do metropole tehdejšího světa - do Říma. Po nějaké době ho měl odtud Petr poslat do Ravenny se slovy, že je již dostatečné poučen o věcech víry, proto může sám hlásat radostnou zvěst. "Přijmi Ducha Svatého a biskupství a jdi do Ravenny, hlásej tam lidu o Pánu Ježíši a ničeho se neboj." Apolinář uposlechl rady svého učitele a nebojácně šířil slávu Ježíše Krista mezi ravennskými pohany. Jeho argumentům dodávaly důrazu zázraky, které konal z moci mu Bohem svěřené - jeden z prvních, když navrátil zrak synovi legionáře Ireneje, pocházejícího z Asie. A pak následovaly další... Ke kazateli - divotvůrci přicházelo stále více lidí, ať už ze zvědavosti a touhy spatřit na vlastní oči nějaký zázrak, nebo z dychtivosti uslyšet něco o Ježíši, z jehož moci to vše činil. Ovšemže přicházeli ze strachu před pohany i tajně a nebyli první ani poslední. Mnozí potom, co uvěřili, k ravennskému biskupovi posílali své syny za žáky.
Křesťanská obec v Ravenně vzrůstala. Apolinář vysvětil dva nové kněze (Adhereta a Kalocera) a dva jáhny (Maciana a Leokadia), kteří mu byli vydatnými pomocníky při pastoraci. Bylo jen otázkou času, kdy zareagují pohanští knězi a politici z Ravenny. Římské úřady byly k jiným vyznáním tolerantní, pokud se jejich vyznavači sklonili i před římskými bohy. Na základě této praxe vyzvali i Apolináře, aby přinesl úlitbu Jupiterovi, nejvyššímu z římských bohů. On se jim však vysmál do očí, což Jupiterovy ctitele tak popudilo, že ho ztloukli do bezvědomí a zakázali mu hlásat Krista. Pomlácený ravenský biskup se kurýroval u jistého Bonifáce, který byl němý a k dovršení všeho měl psychicky narušenou dceru. Pacient Apolinář oba během svého léčení uzdravil.
Zvěst o tom se nedala ututlat, skutečnost, že promluvil dlouhodobě němý člověk, se stala v Ravenně takřka událostí roku. A protože nedbal výhrůžek nepřátel a ani po svém vyléčení nepřestával hlásat evangelium, byl znovu zadržen a surově zbit.
Sotva po několika úderech kyji klesl Apolinář k zemi, přehlušil zlostný křik svých soudců zvoláním, že Ježíš je pravý a jediný Bůh. Proto jej přinutili vstát a bosýma nohama přecházet přes pás země, posypaný rozžhaveným uhlím, což Apolinář učinil, za zpěvu chvály na Hospodina. Katané viděli, že tudy cesta nevede, zvláště když vězněný velebil svého Pána a Mistra i na skřipci, jsa přitom poléván vroucí vodou. Proto jej vypudili z města a poslali do vyhnanství. Nějaký čas pobýval v Thrákii (na pomezí dnešního Bulharska a Řecka), kde získával pro víru další věrné vyznavače a dával volný průchod svému charismatu uzdravování.
Po čase se vrátil do svého biskupského sídelního města - z pohledu místních pohanů nepoučen a nepřevychován - bezprostředně po návratu do města totiž pokračoval, kde prve skončil.
Bylo to v době, kdy se vlády v Římské říši ujal císař Vespasianus, vladař, jenž se rukou svého syna Tita vypořádal jednou provždy se Židy a srovnal Jeruzalém se zemí. Ravennští pohlaváři soudili, že nebude hluchý k jejich stížnostem na nepoddajného křesťanského biskupa Apolináře, jenž pohrdá římskými bohy. Žádali Vespasiána, aby vzpurníka nechal pro větší slávu Říma a kvůli odstranění vnitřního nebezpečí popravit.
Císař skutečně vyslyšel jejich žalobu a bezmála osmdesátiletý Apolinář byl zatčen a uvězněn. Žalářníkem však byl tajný křesťan, který k ravennskému pastýři choval hlubokou úctu. Proto mu odemkl dveře žaláře a propustil ho o své újmě na svobodu. Ale tento žalářníkův skutek se vzápětí prozradil a nepřátelé uprchlého vězně začali okamžitě pronásledovat. Nedalo jim příliš práce ho dostihnout, a aby předešli dalším podobným incidentům, tasili své meče a nebohého starce zle posekali. V domnění, že ho definitivně sprovodili ze světa, odjeli, avšak Apolinář ještě žil. Po dobu sedmi dní o něj pečovali s láskou a trpělivostí místní křesťané. Stačil jim ještě předpovědět, že pro církev nadejdou přetěžké časy. Ty ale budou vystřídány dobou, kdy v čele Římské říše stanou císařové, kteří vymýtí pohanství a nastolí křesťanství. Sedmý den své agónie vypustil duši. Bylo 23. července roku 73 nebo 75, přesný rok není znám. Pohřben byl v Classe, což bylo jakési předměstí Ravenny. Poté, co byly jeho ostatky v roce 595 vyzvednuty, potvrdil papež Řehoř I. jeho zařazení do Římského martyrologia. Dlouhou dobu připadalo liturgické slavení tohoto raného mučedníka církve na den jeho smrti. Papež Jan Pavel II. Je posunul o tři dny na 20. červenec. Ostatky sv. Apolináře získal velký sběratel a ctitel relikvií Karel IV. (Libor Rösner)
O přikázáních – Touha po plném životě Katecheze papeže Františka z 13. června 2018
Drazí bratři a sestry, na úvod si vezměme podnět z úryvku o Ježíšově setkání s člověkem, který se Jej vkleče ptá, co má dělat, aby dostal věčný život (Mk 10,17-21). Tato otázka je výzvou týkající se každého, totiž touha po plném, nekonečném životě. Jak si počínat, abychom jej dosáhli? Jakou cestou se vydat? Žít doopravdy a šlechetně… Kolik jen mladých si přeje žít, ale přece se ničí následováním prchavých věcí. Někteří si myslí, že je lépe tento podnět uhasit, protože je nebezpečný. Chtěl bych říci zejména mladým: naším největším nepřítelem nejsou konkrétní problémy, jakkoli by byly vážné a dramatické. Životu nejvíce škodí špatný duch přizpůsobivosti, což není umírněnost či pokora, nýbrž prostřednost, bázlivost. Sv. Jan Klimak říká, že „bázlivost je chlapecká vlastnost v duši, která už není mladá“.
Má bojácný mladík nějakou budoucnost? Zůstane-li takovým, nevyroste, nebude se mu dařit. Takovíto mladí, kteří říkají »jsem zkrátka takový« a všeho se bojí, nepokročí dál. Nezbytná je mírnost a síla, ale nikoli bázlivost a prostřednost. Blahoslavený Pier Giorgio Frassati říkával, že je třeba žít, nikoli živořit. Prostřednost živoří, život se žije. Dnešním mladým lidem je třeba u nebeského Otce vyprošovat dar svatého neklidu. Když je doma, kdekoli v rodině, vidět někdo mladý, jak celý den sedí, maminka či tatínek si řeknou: »Není mu něco? Není nemocný?« A dovedou jej k lékaři. V mládí život postupuje kupředu, vyznačuje se svatým neklidem, schopností nespokojit se s bezbarvým životem, který postrádá krásu. Nebudou-li mladí hladovět po autentickém životě, ptám se, kam dojde lidstvo s takovými mladými?
Otázka onoho člověka z evangelia, kterou jsme v úvodu slyšeli, je v každém z nás: jak dosáhnout života, života v hojnosti, štěstí? Ježíš odpovídá: »Znáš přikázání« a cituje část Desatera. Chce ho přivést ke konkrétnímu závěru. Z otázky je totiž zřejmé, že dotyčný člověk plný život postrádá, hledá víc a je neklidný. Mládenec mu říká: »Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí«. Jak se přechází od mládí k dospělosti? Jakmile se začnou přijímat vlastní meze. Dospělým se člověk stává, když relativizuje sám sebe a uvědomuje si, co mu »schází«. Je nucen uznat, že všechno, co může „udělat“, nedosahuje „stropu“ a nepřesahuje určitou mez.
Hle, jak cenný je náš život! A přece je pravda, že v dějinách posledních staletí člověk nezřídka a s tragickými důsledky odmítal pravdu týkající se jeho vlastních mezí.
Ježíš nám v evangeliu říká něco, co nám může pomoci: »Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit« (Mt 5,17). Pán Ježíš dává naplnění. Proto přišel. Onen člověk musel stanout na prahu něčeho, kde se mu otevírá možnost přestat žít ze sebe, ze svých skutků, ze svého majetku. Právě proto, že mu plný život schází, měl by zanechat vše a následovat Pána (Oko je stvořeno pro světlo, ucho pro zvuky a touha duše k upnutí se ke Kristu – Nicolaos Kabasilias). Stojí za povšimnutí, že pozoruhodné Ježíšovo pozvání neobsahuje nabídku chudoby, nýbrž pravého bohatství: »Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě«.
Kdyby měl někdo možnost vybrat si mezi originálem a kopií, co by si zvolil? A to je výzva: najít originál, nikoli kopii života. Ježíš nenabízí náhražky, nýbrž pravý život, pravou lásku a pravé bohatství! Jak nás budou moci mladí následovat ve víře, když neuvidí, že volíme originál, ale když uvidí, že jsme si zvykli na prostřednost? Je nepěkné potkávat průměrné křesťany, a dovolím si říci „trpasličí“ křesťany, kteří rostou jen do určité velikosti, ale dál už nechtějí, křesťany se srdcem zakrslým, uzavřeným. Je zapotřebí příklad někoho, kdo mne pozve „dál“ a k něčemu „víc“, abych rostl. Svatý Ignác to nazýval magis čili „oheň a horlivá činnost, která otřásá usínajícími“. Jde o tzv. magis, ono plus, jež Ignáce vede k tomu, aby začínal věci a hodnotil jejich „reálný vliv na život ve věcech víry, spravedlnosti, milosrdenství a činorodé lásky.“ Musíme zkoumat tyto všední hodnoty, abychom se otevřeli nevšednímu.
Milí Přátelé, přejeme Vám všem krásné prázdniny a dovolenou! Navštivte také některá poutní místa u nás nebo v zahraničí. Nejznámější u nás je asi Svatá Hora, kde se stalo mnoho zázraků, jeden z nich byl kdysi popsán takto: Tříletý chlapeček snědl jablko s červem a ztratil celou čelist. Žádný zákrok chirurgů ho nedokázal ochránit před dalším nebezpečím, ba dokonce svými léky jen zhoršovali nemoc, takže už rty mu začaly hnít. Ztrýznění rodiče, zbaveni veškeré pomoci, obrátili své oči k svatohorské Panně Marii a vyprošovali pro ubožáčka buď nečekané uzdravení nebo smrt. Když udělali slib, chlapeček klidně usnul a po třech hodinách se probudil se slovy: „Pane Otče, hle rty a čelist už je uzdravena, pojďme na Svatou Horu k Marii, neboť ta nejblahoslavenější Matka mně pomohla.“
KŘESŤANSKÉ OKÉNKO 7/2018 - vydává 1x měsíčně Římskokatolická farnost, Nám. Republiky 3, 346 01 Horšovský Týn, IČ 48343684, https://www.farnosthtyn.cz ev.č. MKČRE23029